Kingsman: The Golden Circle

Kingsman pro mě byl, je a vždycky bude především o trochu peprnějším pojetí tajných agentů a pěkných mužích v ještě pěknějších oblecích. (Tak jsem se vyjádřila již ve svém článku o prvním dílu, The Secret Service.)
Je tedy pochopitelné, že pokračování této pastvy pro oči pro mě, jakožto fanynku, jak netradičních pohledů na staré klišé, tak i mňamózních herců přímo k nakousnutí, znamenalo vážně hodně.
Bohužel po jeho shlédnutí musím konstatovat, že jsem ještě nikdy nebyla takto rozpolcená v názoru na film.
Věřím, že z pohledu nezaujatého publika se jednalo o dobře natočený, "koukatelný" kousek. Osobně bych si ho nejspíš také užila, nebýt to dlouho očekávaný, doslova vytoužený, Kingsman.

Co se týče samotného provedení, dostalo se nám zajímavé podívané. Jak se to od známého režiséra Matthew Vaughna ostatně dalo očekávat.
Kamera a úhly pohledu, střih a pro Kingsmana typická slow-motion, barevné, pestré, nové lokace, a do toho všeho fenomenální hudba. Skutečně tu není, na co si stěžovat.
Jen jediná část mě po vizuální stránce nepotěšila. Teď nemluvím ani tak o brutálních bojových sekvencích, na ty jsem si zvykla už v The Secret ServiceMám na mysli jeden konkrétní moment, a to, když hlavní protagonista Eggsy umisťuje lokátor do sliznice oběti. Tato, nejen dle mého názoru, příliš explicitní a především úplně zbytečná scéna, by se bývala obešla i bez detailního až nechutného zobrazení (díky kterému jsem měla během sledování čas i na podrobnou analýzu otázky, zda by se neměly ke vstupenkám přidávat i blicí pytlíky...)

I příběh by byl vcelku dobrý. Vtipné scény, trochu více nucené než v předchozím filmu, ale stále k pousmání. Chvályhodná narážka na současného amerického prezidenta a jeho stupiditu, která si zaslouží hvězdičku ve své vlastní kategorii. Dokonce i odkazy na předešlý díl, byť "klišoidní", byly vítány. Jako obyčejný divák bych vůči tomu všemu měla asi jen málo výhrad.
Jako zapálená fanynka s vlastními představami, jakým směrem by se příběh Kingsmana měl dát, jsem ale byla po obsahové stránce naprosto zklamaná.
Nejdřív bylo úžasné Kingsman sídlo, které mi přirostlo k srdci asi jako Potterheadům Bradavice, rozmetáno na cucky. Spolu s ním i Roxy, alias už druhý agent Lancelot a jediná žena prokazatelně schopná někomu nakopat zadek. Obojí hned v prvních pár minutách filmu.
Pak byl představen agent Whiskey, výborný charakter, potenciálně zajímavá pro pokračování zpět v anglickém prostředí, jen aby se z něj ke konci stal se z něj přebytečný záporák. (A to ani nemluvím o tom, jak málo byl propagovaný, narozdíl od toho ňoumy Channinga Tatuma, který, i přes jeho celkově tak pětiminutový výskyt ve filmu, byl na všech plakátech.)
Na to Merlin, jediná postava, kterou jsem opravdu bezvýhradně milovala, zemřel smrtí, které se scénáristé mohli zcela jednoduše vyhnout. (Nezbývá než doufat, že vystřižené scény, kde při výbuchu miny přišel pouze o nohy a dál žije s protézami, se objeví alespoň v pokračování a dočká se tak "znovuzrození", jakého se dostalo Harrymu.)
Když už jsem myslela, že mě nic nemůže víc naštvat, přišel samotný závěr, tedy Eggsyho svatba.
Oh, kde jen začít... Celá scéna působila jakoby out-of-place, násilně přilepená ke zbytku filmu. A jak by taky ne, když si super tajný agent, vezme veřejnou osobu, dokonce švédskou princeznu.
Neřeknu, když už, tak už. Jestli jsme měli vidět svatbu... Měla to být ta, kde si Eggsy vezme Harryho. Nechápejte mě špatně, Eggsyho vztah s Tilde je roztomilý, ale nemůže to fungovat (alespoň ne, pokud chce dál pracovat pro Kingsmana.) Vztah s Harrym by dával mnohem víc smysl vzhledem k tomu, že oba pracují pro Kingsmana i jejich dosavadnímu chování a očividné chemii mezi nimi. (I mean, come on, this is some A+ gay shit right there.)(Even the fuckin Hart heart-eyes!)
Film by si tak zachoval svoji lehkou ironii, hraničící s parodií a přitom bychom se i tak dobrali k "dobrému konci." Jenže to by nesmělo být mainstreamu a přesvědčení, že gay páry na zlaté plátno nepatří.

Páni, to byl ale emoční výlev. Omlouvám se za tak neklasickou recenzi. Kingsman je zkrátka můj život.
Nebudu vás již déle zatěžovat a shrnu svůj názor jednou větou.
"I came out to have a good time and I'm feeling so attacked right now."
Tímto se s vámi loučím, jen prosím nezapomeňte "Manners maketh man."

The story of how I experienced my most magical day ever

Všude se vznáší dopisy z Bradavic, na záchodcích brečí Ufňukaná Uršula a.... Počkat! Neprošel právě kolem Severus Snape? A copak si to asi šuškal s tím mladým Newtem Scammanderem...
Ale ale, takhle by to asi nešlo, že? Přesuňme se raději zpět na začátek.
Je 23. září, venku ještě ani není světlo, ale já už jsem na nohách a připravuji se. Kam že to? Na historicky první Potterfest v dějinách čar a kouzel přece. Takže, šaty, kabát, hůlku a jde se na věc.

*flash forward a couple of hours of the public transport terror*

Tři hodiny před otevřením. A co dělám? Lepím plakáty. Milion plakátů. No alespoň, že nevěším svíčky, či dopisy, jako ostatní.
Dokonce si u toho i zazpíváme. Naši oblíbenou, uvítací píseň. (Kterou si za čtyři hodiny dáme naostro, před plným sálem lidí.) Teď už jen rozmístit těch 350 židlí. To bude legrace.
Když je vše hotovo, mám čas se rozhlédnout.
V jednom fotokoutku novinové titulky Denního věštce, v druhém Wanted plakáty s hledanými osobami. V hale se vznášejí u stropu dopisy, tak jako i v Příčné ulici, kde navíc přibyly i stánky s nejrůznějšími (a některými nanejvýš podivuhodnými) čarodějnickými i mudlovskými cennostmi k zakoupení. K tomu na dívčích záchodcích pofňukává Uršula. (Ta ovšem také radí..) („Na tvém místě bych ho zkusila ponořit do vody.") (*wink wink*) Sama bych to nevymyslela lépe.
Ze všeho nejkouzelněji ovšem vypadá sál. Prvním řadám se nad hlavami vznášejí ve vzduchu svíčky, na ohozech jsou zavěšené prapory v kolejních barvách a z boku na vše dohlíží kartonoví hrdinové z Fantastických zvířat. Díky světelným reflektorům má celá místnost magický, fialový nádech. Samotné pódium zdobí krásně zabalené balíčky, sovy a dokonce i košťata. A za nimi zářivá vánoční světýlka, jako v pohádce.
Jen tak zběžně mrknu do telefonu a... Jejda, to jsem se nějak zakoukala. Tak tedy, dámy a pánové, začínáme!

Registrace otevřena, účastníci se valí dovnitř a já potkávám další vlnu přátel. Objetí sem, objetí tam, první, co mě zajímá, je, jestli mi někdo půjčí náš vytištěný program ve formě Denního Věštce. Zadaří se a já mám konečně šanci vidět finální produkt - svůj text po Thomasově designové úpravě. (Tak tohle půjde do rámečku!)(A taky přišlo.) Spokojená se odděluji od známých, abych se připojila ke CREW, která už se štosuje v sále.
Když je poslední účastník usazen na místo, moderátor řekne pár slov úvodem a pódium je naše. Srdce mi buší, ("Usmívat se a mávat", říkám si v hlavě.) kvůli kostýmu a hlavně vlasům ala Queenie nemůžu mít na sobě naše Potterfan tričko, snažím se příliš nevyčnívat. Čtyři sloky a naše písnička je u konce ani nevím, jak. To nejhorší je za mnou, už mě čeká jen zábava.

Jako první vítáme dabéry. Musím se kontrolovat, abych se neproměnila v malou loužičku tekutého štěstí. Martin Zahálka (Krátura a hlavně Jacob Kowalsky), Petr Neskusil (Newt Scammander) a Anna Suchánková (hned dvě moje cosplayované postavy, Lenka Láskorádová a Queenie Goldstein). Jeden z nich poznamená, že je to jako dívat se do zrcadla. Nervózně se zasměju a pak si všichni podáme ruce.
Jejich beseda mě baví z celého dne nejvíc. Nejdřív se nezdají, ale nakonec je s nimi kopa legrace. Martin Zahálka se dokonce nechá přemluvit, aby řekl hlášku z HP "Parta pitomých potácivých paviánů" a to hlasem Gluma z Pána Prstenů. (Nevěříte? Tu máte důkaz.)
Po besedě si od nich nechám podepsat vstupenku. (Ale to pořád nic není oproti Jokerovi/Newtovi, kterého si přidal na FB právě samotný dabér Mloka.)(Žárlím.)
Pak krátké focení v kostýmech s tématikou Fantastická zvířata. I když k nám moc lidí nejde. (Hmmm... Že bychom v té tmě v rohu v sále nebyli vidět?)(Nééé, tím to určitě není.)

Dabéry střídají cosplayeři. Sice je znám (oni mě ne, ale co už..), vidět je znovu naživo je stejně paráda. (Tolik sebevědomí.. To berou kde?) Typy, rady, vtipy, nikdo nezklamal. I z dálky vidím, že ten model Větvíka z 3D tiskárny si budu muset opatřit. Pro účely cosplaye, samozřejmě. (Ne vůbec by nešel do výstavky vedle Bezzubky.)
Kolem čtvrté se pak na scéně objevují opravdoví kouzelníci. Nebo mám spíš říct iluzionisté? Zkušený eskamotér Pavel Dolejška bohužel nemohl dorazit. (Myslím, že zachraňoval Prahu, nebo co..?) Jako náhradu však za sebe poslal své dva učně. Jejich show je krátká, ale má své kouzlo.
Není to ale jejich představení, které po zbytek dne vychvaluji až do nebes, nýbrž jejich schopnosti s fotoaparátem. Jako správní fanoušci totiž zůstávají i na zbytek akce a požádají mě, zda si mě mohou vyfotit. V té tmě a s tím zvláštním barevným nasvícením čekám katastrofu. Fotka, která z toho vzešla je ale naprosto fantastická. (Pun intended.)
My thanks to mak_marek, I just love this one!

Po krátké pauze jsou na pódiu uvítáni překladatelé z Albatrosu, Petr Eliáš, který měl na starosti Prokleté dítě a Kateřina Stupková, která pracovala na knihách Filmové magie.
Když se oba podělí o nějaké ty střípky z příprav těchto skvostů, odbíhám do zákulisí. Tam už se připravují Smrtijedi, studenti i pan profesor Snape.
Promiňte mi, ale tady se musím zastavit. Existuje ohromné množství cosplayů Severuse. Některé špatné, jiné naopak výborné. Ale řeknu vám, ještě nikdy předtím jsem neviděla tak úžasně a perfektně, mastně vypadající paruku. Jiní cosplayeři jsou ve svých kostýmech možná sexy, ale tohle je přímo pastva pro oči.
Celá tahle nagelovaná paráda se připravovala kvůli Soubojnickému klubu, který přichází na řadu hned vzápětí. A ani tady není o zábavu nouze. Přesto, že sedím v první řadě a bojím se o svůj holý život (a svoje načechrané, pracně upravené kudrlinky), následující lekce je vyplněna smíchem. Mými nejoblíbenějšími postoji jsou "Nevim, kam pálim" (chudák Snape!) a "Obrácené srdíčko" (které vnáší trochu světla do toho, co mi celá sestava připomíná...) 

Posledním hostem dne se stává Alice Hubová, brand managerka společnosti Vertical Entertaiment, která stojí ze filmem Fantastická zvířata v ČR. Mnoho z jejích příspěvků v debatě sice poznávám (Thomas je v tomto oboru zběhlý a často se nám s tím svěřuje... A též už jsme něco podobného řešili na VIP párty po premiéře Fantastických zvířat.) i tak mě ale rozhovor obohatí o pár nových poznatků.
Než přijde na řadu Čarovečer, chvíle na kterou se těším ze všeho nejvíc, shlédnu ještě vyhodnocení soutěží.
První nese název Nejkrásnější úsměv Týdeníku čarodějek. Zde zjišťuji, že i ty nejzvláštnější kostýmy mohou mýt velký úspěch. Ze všech nejvíce mě rozesměje Zlatonka, která mě svým představením úplně dostane. Vtipná je i nejmenovaná studentka Mrzimoru, která na otázku "Proč sis vybrala zrovna Mrzimor?" odpovídá, že nevěděla, kam jinam se zařadit a že se nikam nehodí. První místo podle diváků však dostává kostým Nifflera, který je i podle mě naprosto nepřekonatelný.
Na to přijdou profesorka McGonagallová a Prýtová vyhlásit Cenu bleskobrku, kterou v zástupu za svou přítelkyni přebírá slečna "Denní Věštec".
A pak konečně nastupuje Filmová filharmonie. Není to sice celý orchestr, ale i tak (přestože se snažím se nedojímat) mi slzička ukápne, když slyším svoji oblíbenou melodii z Polokrevného prince. (Myslím, že to byla právě tato skladba. To, že ji momentálně nemohu nikde najít ve verzi housle a violoncello, mě teď trochu rozhodilo.) 

Po filharmonii se na pódium proplíží naše CREW v převlecích. Závěrečné divadlo začíná a já se těším, jak malé děcko. To, že jsem nešla na nácvik se vyplatilo. Přesto, že vím, že se budou hrát Sovogramy, netuším, co přesně je v plánu. Proto mě překvapí, když jsou na pódium vytaženy a naaranžovány kufry. Hra začíná a Joker v kostýmu Brumbála čte první repliku, když dočte, sáhne do kufru, vytáhne úhledně složenou papírovou vlaštovku a pošle ji do publika. (Ta pinkne Péťu vedle mě do čerstvého tetování na rameni a spadne na zem.) 
Zbytek představení se odehrává stejným způsobem a jak já, tak i publikum, se královsky bavíme. (Doufám, že nikdy nezapomenu, jak Honza s nasprejovanými zrzavými vlasy přeběhne s vodní pistolkou a postříká první řadu diváků. A jak fotograf Julien vyrazí rychlostí kulového blesku, aby zachránil svojí kameru. Či, jak Thomas v roli Zlatoslava Lockharta elegantně políbí každou svou zprávu, než ji pošle, nebo jak na scénu přijde Tom v tričku s nápisem Policie a důležitě si vytáhne gumovou rukavici, připraven k osobní prohlídce.)

Když Sovogramy skončí, všichni se scházíme na pódiu, účastníci tleskají a my děkujeme. Pak je Thomasovi předán jeho narozeninový dort tvaru Obludného obludária, bouchnou konfety a tím je Potterfest oficiálně u konce.
(My si ale ještě hodinku máknem, abychom vše stihli do půlnoci uklidit a zmizet než se Popelčino kouzlo rozplyne než nám vyprší pronájem divadla.)(Ještě, že, i když jsme unavení k s mrti, si to pak u Thomase na párty všechno vynahradíme.)

Celá naše CREW pěkně pohromadě. ♥

Teď ale trochu vážněji, neboť cítím potřebu promluvit blíže o spolupráci s Potterfanem, díky které jsem se na Potterfest a do jeho zákulisí vůbec dostala.
Jako členka této skupiny fanoušků a cosplayerů jsem toho během jednoho jediného roku s Potterfanem a jeho CREW zažila mnohem víc, než jsem si kdy předtím dokázala představit. Festivaly Fantazie, Pragoffesty, maratony, premiéry a spousta dalších akcí, Potterfest byl jenom špička ledovce.
Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být součástí (byť i jen malinkou a sama o sobě nepodstatnou) něčeho tak velkého a úžasného a jsem za to hrozně moc vděčná.
Takže prosím, držte mi palce, ať mě všichni mezi sebou ještě pár let strpí a ať nám náš příští, vlastní Potterfest dopadne alespoň tak dobře jako tento, ne-li líp.
A jestli jste letos nebyli, nezapomeňte dát like na naší stránce, ať nepropásnete příští ročník. Uvidíme se tam!

Game of Thrones tag

Sedmá série za námi, dva roky čekání na další ještě před námi. (To už je skoro, jak Sherlock..) Místo recenze, která by u tolik známého seriálu byla už téměř zbytečná, si tedy volím raději menší "dotazník", abych vám přiblížila svoje názory na tento fenomén.


I. General questions about the show

Klasická první otázka, který rod je nejlepší?
Záleží, jak se to vezme. Ze všech nejmilejší jsou mi Tyrellové. (*remembers the last two seasons* My poor little roses! *ugly crying*) Tedy, ze všech nejmilejší mi byli Tyrellové.
Na druhou stranu, Targaryenové mají mnohem zajímavější historii, kterou ráda studuju. Hmmm...

Oblíbené postavy?
Takže to máme Margaery, Briene, babču (=Lady Olennu) a Lyannu (ale pozor Mormont, nikoliv Stark!). Někdy taky Danaerys (záleží na tom, jak moc dementní rozhodnutí právě dělá).
Jinými slovy.. Go girls, go rule the world together!
Abych ale nediskriminovala, mám i nějaké mužské favority. Jmenovitě Tormund, Oberyn, Jorah, Tyrion, Davos. Zkrátka čestní, oddaní chlapy, z nichž někteří mají dost proříznutou pusu.

Nejvíc nenáviděné postavy?
Lord Babiš Petyr Baeliš zabírá prvních pět míst. Jen málokoho jsem nenáviděla tak, jako jeho. (Step away from the underaged girls!)
Za ním v těsném závěsu Cersei. Nejen, že je to mrcha od přírody, ale ještě mi zabila Margaery.

Joffrey, nebo Ramsay, kdo je horší?
Rozhodně Ramsay. Byl totiž systematicky, plánovaně šmejd. Joffrey, i když to byl stejnej maniak, se dal ještě relativně oblbnout.

Oblíbená smrt?
Myslím, že stále zůstává Viserys. I když psí žrádlo taky nebylo špatný. A jo, málem bych zapomněla, ještě oběšení zrádců z Noční hlídky a smrt Yggrite.
Co dodat, mám hodně oblíbených smrtí. (◕‿◕✿) (Kupodivu, právě Malíčkova není jednou z nich. Domnívám se, že je to kvůli tomu, že z ní nemám ten správný pocit zadostiučinění.)

Kdo měl naopak dostat víc času?
Tipli jste si dobře.. Oberyn a moje malá růžička, Margery.

Oblíbené hlášky?
Bend the knee. (*winks in emoji*) ★~(◡‿◕✿)

Nejlepší scény?
Teoreticky většina s Danaerys. Třeba bojová aréna v šesté řadě a první let na Drogonovi. Všechny scény s draky. Ale je i pár takových, kde se obejdu i bez nich.Například setkání Dany s Yarou bylo dost dobré samo o sobě.
Celkově Dany + nové postavy je moje oblíbená kombinace. Jak její první setkání s Tyrionem, tak představení Jona proběhly nad moje očekávání.

A co vlastně "lodím" (shipuju)?
Kteréhokoliv z mých oblíbenců x happiness and life.
Mimo to se moje OTP často mění. Dost dlouho jsem držela palce Jorahovi, aby se dostal z friendzone. (Což po sedmé sérii už tak úplně neplatí.. (¬‿¬) ) Též jsem hodně přála Jaimemu a Brienne, a docela mě oslovil i pár Margaery a Sansa. (Abych ale pravdu řekla, kdysi jsem se dozvěděla o shipu Sansa a Sandor/Ohař, který vychází především z knížek, a úplně jsem se "zamilovala"..)

Mám crush na nějaký konkrétní character, či herce?
Herci Petyra a Joffreyho! Jak můžu zbožňovat lidi, jejichž postavy nesnáším? Právě proto, že jsou to výborní herci.
Jacka Gleesona, představitele Joffreyho, mám ráda především kvůli jeho jinak milé povaze a smyslu pro humor. Herce Malíčka, Aidana Gillena, mám naopak v oblibě čistě kvůli jeho vzhledu. (No uznejte sami, úžasný hlas a charizma mu prostě upřít nemůžete, i kdyby jste chtěli..)
A pak samozřejmě postava Margery. (I mean isn't she the cutest and the most beautiful thing you've ever seen?)

Které melodie ze seriálového soundtracku si pouštím nejčastěji?
Abych pravdu řekla, vždycky jsem měla ráda opakující se theme Danaerys, ale až s poslední sezónou jsem si vůbec nějaké melodie stáhla. Přijde mi, že v sedmé sérii je soundtrack o dost melancholičtější a to mi upřímně velmi vyhovuje.
Mým absolutním favoritem je Truth, protože se mi při ní přímo svírá srdce a hned po ní, jen o maličko méně poslouchaná Home, u které se mi chce téměř vždycky brečet.
Musím se však přiznat, že úplně nejčastěji si pouštím jistou Karliene, která přezpívává původní písničky napsané George R.R. Martinem.
Z jejího repertoáru mám asi nejraději The Song of the Seven, ale za zmínku stojí i další pomalé jako The Last of the Giants, Dragon Queen, Sansa's Hymn, rychlejší The Bear and the Maiden Fair a The Dornishman's Wife, či klasiky You Win Or You Die a The Rains of Castamere.

II. You win or you die: If I were a character

Do kterého rodu bych nejspíš patřila?
Jako s každým fandomovým škatulkováním, mám s rody trochu problém. Žádný nemá do kamene vytesané charakteristické vlastnosti. Můj nejlepší odhad je nějaký menší, nevýznamný rod, který se drží stannou a příliš se nezapojuje do válek Západozemí.

Na kterém místě bych ráda žila?
Možná Highgarden. Musím ale přiznat, že by mě celkem lákal i sever, i přes můj celkový odpor k tamějšímu klimatu.
Třeba takové sídlo rodu Forresterů (z Game of Thrones: A Telltale Games Series) by mohlo sloužit jako poměrně dobrý příklad.

Které věci a místa bych ráda viděla? 
Čarostromy a stromy srdce v božích hájích na Severu. A Valyrii, protože, kdo by nechtěl vidět, největší a nejvznešenější město v dějinách známého světa. A lebky draků pod Rudou baštou. A vůbec samotné, živé draky, když už jsme u toho, ale kdo by nechtěl vidět draky, že jo...

Měla bych za společníka radši draka, nebo zlovlka?
I když mi to trhá srdce, asi bych šáhla po vlkovi. Přeci jenom se dá o dost líp vychovat a nebude mi tolik líto, že mu nemůžu dát tolik prostoru a svobody, kolik by si zasloužil.

Usilovala bych o Železný trůn?
Nope. I kdyby nešlo o poměrně krvavou záležitost, bohatě by mi stačila trocha zlata a zastrčený hrad, o kterém nikdo nemluví. (V tomhle jsme s Bronnem za jedno.)

A konečně.. Podle jména knih.. Death by ice or fire?
Fire. I mean. If I go down, I go down with style.

P.S.: Otázky jsou jen a jen vaše.. Máte na ně vlastní odpovědi? Pište do komentářů, či napište vlastní článek. Fantazii se meze nekladou!  (ノ◕ヮ◕)ノ

The story of how I've shown my pride

Když Free-Hugsáci potkají policistu.
Photo from here.
✨ Abrakadabra, homofobní jedinci z blogu pryč! ✨

Prague Pride, týden plný nejrůznějších přednášek, debat, filmů a prostě ukázek neobyčejně obyčejného života queer lidí. Letos s podtitulem Zbytečný festival, který se snažil především poukázat na to, že tolerance ještě není respekt a že LGBT+ komunita v ČR ještě nemá zcela tak dobojováno.
Abych volně citovala oficiální PP (Nalezeno na stránkách www.praguepride.cz, kvůli promazávání aktualit celý článek pro jistotně archivován zde...) :
„Chceme, abyste nás líp poznali. Chceme mít právo projevovat své city veřejně. Nechceme toleranci. Chceme stejný respekt a přijetí, jichž se automaticky dostává těm, kdo se narodili jako heterosexuální.“
A o tom je vlastně i celá nejznámější část Prague Pride, samotný pochod Prahou!





"Boys or Girls. Why not Both?"
(And trust me, I KNOW what it looks like..)
Naposledy jsem do průvodu šla před dvěma lety a od té doby se toho mnoho změnilo. Mimo jiné i to, jak vnímám lásku a LGBT. Moje názory a přesvědčení ještě posilnily zkušenosti, které jsem za tu dobu posbírala.
Přípravy na duhový den tak tento rok nezahrnovaly jen normální vypravování se, ale i tvoření vlastního transparentu a speciální styling vlasů. (A že mi obojí dalo pěkně zabrat! To víte, sladit transparent i vlasy v barvách bi vlajky... To není žádná hračka.) Jak jsem se ale vydala na cestu, a to ať už jsem byla v autobuse, či metru, nelitovala jsem.
Moje malá parta i těch dalších 35 tisíc účastníků, ti všichni mě jen utvrdili, že se opravdu nemám, za co stydět. Ve chvílích, když si můj transparent fotili fotografové i náhodní kolemjdoucí, kdy mě zastavovali se slovy "Oh my God, that's so me!"... Věděla jsem, že dělám dobře.

Tento rok mě totiž zarazilo, jak málo byly prezentovány i jiné než L(esbian) a G(ay) stránky Pride. Nikdy dřív mi nedošlo kolik duhových vlajek, letáčků, triček a milionu dalšího merchu se na pochodu objevuje, a jak těžko se přitom hledá například pan, bi, či snad ace vlajka. (A to už vůbec nemluvím o rozdělení sexual a romantic...) Povědomí o festivalu se tak ubírá jedním velmi specifickým směrem, i přesto, že byl původně zamýšlen jako oslava všech sexualit, nesexualit a genderů.

Tak takhle nějak vypadá "menšina" :D
Photo from here.
Abych ale neházela jen špínu. Pride jako takový jsem si užila. Hudba byla fajn a lidi byli milí, bez ohledu na to, jestli jsme se znali, nebo ne. Skoro celou cestu od Václaváku až na Letnou jsem šla buď po konfetách, nebo třpytkách a každou chvíli jsem zpozorovala nějakou trefnou, nebo fakt pěknou ceduli. A i když jsem zase nezůstala na závěrečný koncert, moc jsem se bavila.
(Ano přiznávám, šli jsme si pak, místo dýchánku na Letné, s partou odpočinout do Geekárny a Šamanky... Na mou obranu byli jsme opravdu utahaní a v průvodu bylo vážně teplo.)(Pun intended.)

Letos jsem poprvé byla na Pride nejen pro ostatní, ale i sama pro sebe a to z něj udělalo něco velmi výjimečného, co si budu dlouho pamatovat. Doufám, že příští ročníky budou taky takové, ne-li lepší!

The story of how I successfully survived my many (con) first times

When others pose and you just continue reading The Quibbler.
photo by Miro Mikšík
Tak a další Festival Fantazie je za mnou. Depcon začíná. Ale ne, (*zastavuje repeat přezpívané City of stars Chotěboř*) ještě svojí depce na chvíli přitáhnu uzdu, protože je čas zrekapitulovat, co všechno mi letošních rekordních 9 dní na Festivalu Fantazie přineslo. (Snad přežijete moje poznámky.)

Follow