Honest reviews

Zdravím vás, dnes jsme se tu sešli, abychom probrali několik zvláštních? kontroverzních? uměleckých? - no zkrátka snímků, které jsem v poslední době viděla a ke kterým se toužím oficiálně vyjádřit.

Lady Bird

V jedné (zato velmi dlouhé) větě trochu netypický, humorně pojatý, ale především velmi dobře natočený a sestříhaný, upřímný a věrný kousek o obyčejném životě středoškolačky na malém městě, který mě sice úplně neuchvátil, ale přesto přinejmenším příjemně potěšil.


The Shape of Water

Každý máme nějaký ten svůj kink a hodně z nás, mě nevyjímaje, už ve svém životě napsala, nebo alespoň vymyslela nějakou tu fan-fiction. Bohužel, nevím, jak vy, ale já jsem z toho na rozdíl od slavného režiséra Guillerma Del Tora neviděla ani cent.
Jeho Hellboy prequel (aneb co dělal Abe Sapien než přišel do B.P.R.D.) sklidil velký úspěch a já naprosto chápu proč. Nejen, že se svezl na retro vlně, ale ještě k tomu se mu podařilo zachytit velmi specifickou atmosféru. Od soundtracku (kterého se asi nikdy dost nenabažím) až po celkovou výpravu, tenhle kousek doslova přetékal nostalgií.
Přítomnost magické až snové reality, byť s občasnou dávkou nechutnosti, pak jen potvrdila, že způsob, jakým Del Toro točí se nezapře, i když vyměníte obvyklé označení horor za "romantiku".


Blade Runner 2049

Původní Blade Runner byl ve své době průlomovým snímkem, ze kterého se postupem času stala klasika mezi sci-fi tvorbou. Já osobně jsem ho však nikdy neviděla.
Moje očekávání pro jeho volné pokračování byla velmi nízká. Nejen, že šlo právě o pokračování, moje nároky na sci-fi nejsou už do začátku příliš vysoké. Nejspíš i proto mě překvapilo.
Nemyslela jsem si, že se bude jednat o tak vizuálně heavy záležitost, ale jak už jsem psala, byla jsem velmi příjemným způsobem vyvedena z omylu. Atmosfericky se jednalo o zajímavou podívanou, kterou bych rozhodně doporučila všem umělecky založeným jedincům.
Ani příběhově jsem nebyla vyloženě nespokojená a tak mohu konstatovat, že pro jednou konečně nějaký film dostál svému jménu a hypu, který kolem něj byl.


The Greatest Showman

(Omluvte změnu jazyka, slibuji, že se to nestane tradicí, jen pro tuhle recenzi zkrátka nemám v Češtině ty správná slova.)
An amazing show, a beautiful piece to look at, but otherwise not that great of a story. I went into this hoping to get some background for the wonderful soundtrack and that was what I got yet nothing more.
Those who were expecting the "progressive portrayal" of disabled and POC people had simply fallen victim to the false advertising. Not only were these characters treated like something less but were also repeatedly taken advantage of.
And don't even get me started on how bad this was as a depiction of a historical figure. It almost seems that "inspired" and "based on a true story" gained a new meaning along the lines "barely has anything to do with". Not only was this the very definition of sugar-coating but also exactly something the real P.T. Barnum would do; completely twisting the truth.
Don't get me wrong I still think it's a visually and audibly pleasing movie that has the power to make me both sing and dance (like any good musical should). I just hope nobody took it too seriously.

In This Corner of the World

Nevěřili byste, jak hrozně dlouho jsem na toto anime čekala. Trailer samotný jsem viděla snad milionkrát. Tak moc jsem se těšila, že i když jsem film již měla doma a mohla si ho konečně pustit, nedokázala jsem se k tomu odhodlat. Tolik jsem se bála, že mě zklame. Ale nezklamal. Všechno to čekání stálo za to, od první do poslední vteřiny.

Mladá Suzu žije život snílka, musí však dospět a to nejen proto, že se z ní stává vdaná žena, ale také protože se má odstěhovat daleko od rodiny ve válkou zmítaném Japonsku.
Její svět je nejednou otřesen až do základů, ale Suzu se nehodlá nechat porazit, i když jí osud hází klacky pod nohy. Žije dál, přestože postupně přihází o vše, co jí kdy bylo drahé.

In This Corner of the World není žádný válečný dokument, ani hollywoodské drama, avšak ani obyčejné anime. Tuto skutečnost v něm lze vidět, slyšet i cítit. Barevná paleta je jemná a stejně tak i doprovodná hudba. Děj se rozvíjí pomalu a přirozeně, a i když se někomu může toto tempo zdát příliš pomalé, podle mě se jedná o klíčovou pozitivní vlastnost.
I přes svoji něžnost a éteričnost jde o něco uvěřitelného a skutečného. Jednoduše popsaný, jednoduchý příběh a přece plný složitých emocí. Jako samotný život zachycený v dvouhodinové stopáži. Lidská vřelost, porozumění, láska i smutek a bolest ze ztráty, zkrátka obyčejný život obyčejných lidí, kteří měli tu smůlu žít na špatných stránkách v knize dějin.
Snímek dává možnost nahlédnout na komplikovanou druhou světovou válku očima člověka, který nikdy nebyl a nikdy nebude hrdinou. Někoho s kým se každý z nás může lehce ztotožnit.
Kono Sekai no Katasumi ni (japonský název) je, tak jako většina anime filmů, velmi emotivní kousek, který je jako pohlazení pro každou správnou citlivou duši. Proto bych ho doporučila především těm, kteří nehledají drama, ale spíše odpočinkové, slice of life anime.

Star Wars Episode VIII: The Last Jedi

#attentionporg
Kdo nežije v hobití noře, určitě již slyšel něco málo o kontroverzi posledních Hvězdných válek. Fanoušci se rozdělili na dva tábory, jedni je opěvují a druzí tvrdí, že jde o propadák. Kde je ale pravda? Jak se nás to samotné Star Wars snaží naučit, tak jako ten náš, ani život v předaleké galaxii není jen černobílý. Nic není zcela výhradně dobré, nebo zlé. A tak i pravda o nové episodě leží někde uprostřed.

Naprosto chápu, jak zhrzené a zklamané fanoušky, tak i ty, kteří z kina odešli nadmíru spokojení. Star Wars už pro nás nejsou pouhý film, který si může dopadnout, jak chce. Každý má svoji vlastní představu o tom, jakým směrem by se jejich příběh měl dát. Všem se však zavděčit nelze.
Co by bývalo mohlo reputaci snímku alespoň trochu napravit byla jeho návaznost. Výměna režiséra J. J. Abramse za Riana Johnsona ovlivnila celou jeho finální podobu. Způsobila, že některé postavy takzvaně přes noc změnili charakter (I'm looking at you, Poe.), většina napětí, které The Force Awakens tak pracně budovalo a věci, které byly v předchozí části nastíněny jako důležité byly odvrženy stranou. (Někdy doslovně, viz Lukův lightsaber, jindy metaforicky, záhada v podobě původu Snokea a Rey.) 
To všechno a k tomu ještě celkový pocit, který si z filmu odnášel nejeden divák, že na rozdíl od The Force Awakens, která byla nařčena z přílišné podobnosti s původní trilogií, je tento díl naopak dost odlišný. I když je tato odlišnost velmi polemická, vzhledem k očividným inspiracím v The Empire Strikes Back, nelze popřít, že The Last Jedi působí tak nějak zvláštně jinak, jako by vůbec nenavazoval na předešlou episodu.

To by bylo obecné hodnocení episody VIII, teď k jejím jednotlivým stránkám a částem a mých (často rozpolcených) názorům na ně.

Asi nejdůležitější pro mě bylo naplnění mých představ o vztahu Rey a Kyla. Již od sedmé episody jsem měla ohledně jejich osudu jasno. Moje elaborátní teorie zahrnovala jejich setkání v Lukově Jedi Temple, Rey being a Kenobi, Lukovu neschopnost a neochotu Rey něco naučit, což vyústí v její přiklonění se na Kylovu stranu, Force Bond a především zakončení příběhu tím, že společně najdou rovnováhu mezi Temnou a Světlou strannou. Nebyla jsem sama, kdo tuto teorii podporoval (Z mnoha zmiňuji fanfiction Let the Light In, kde se autorce povedlo, až na pár malých výjimek, téměř přesně odhadnout skutečný scénář použitý v osmé episodě.) a nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu. Nebo alespoň částečně. Z toho jsem měla pochopitelně ohromnou radost, až na malý háček...

Kylo, baby, I know you're new to the whole flirting thing
but you're not going to get the girl if you keep telling her things like that.
Rey je obyčejná holka? Na jednu stranu rozumím poselství, které se divákům tímhle gestem snaží Rian Johnson předat. Na druhou stranu, sám George Lucas jednou prohlásil, že Star Wars jsou jako poezie a že se "rýmují".
Představte si o kolik poetičtější by Star Wars byly, kdyby skončily stejnými postavami, pouze s opačným výsledkem. Kenobi versus Skywalker, kteří se nakenec sejdou někde na půli cesty. One turns to the dark, the other to the light, together through love they find balance. (If that isn't poetry then I don't know what is.)
Krok učinit z Rey "nikoho", i když chápu pohnutky, které za ním stály, nemohu označit za nic jiného než za propásnutou příležitost, jak uzavřít Star Wars čistě a cyklicky.
(Nezbývá tak než doufat, že Kylo ohledně Reyiných rodičů lhal, či alespoň mlžil, a i když je to krajně nepravděpodobné, věřit, že pravda o původu Rey je jinde.)

Kdo mě zná, dobře ví, že mi není pomoci, rozdílné úrovně a aspekty záporáctví mě zkrátka přitahují. Není tak divu, že druhou největší radost mi přinesl rozvoj charakteru grand marshala generála Huxe a především jeho rivalského vztahu ke Kylovi. (Třebaže s ním od začátku až do konce bylo zacházeno jako s kusem hadru.. Doslova.) 
Přesto, jak málo mu bylo věnováno času, jsem měla pocit, že se někam posunul. (I když za to mohly tři sekundy, kdy se chystá vytáhnout zpod kabátu blaster.)

Za nejoblíbenější scény bych, jak z pohledu filmové kritičky, tak i fanynky, označila, za prvé celou scénu od zabití Snokea až po konec souboje s rudou gardou. Tady nejen, že jsem se dočkala malého teaseru, jak by to mohlo vypadat, kdyby Rey a Kylo spolupracovali, ale ještě jsem si mohla vychutnat zajímavě pojatý souboj, který nutně nevyžadoval pouze máchání světelnými párátky.
Za druhé, podle mě, naprosto ikonický moment ticha, kdy admirálka Holdo skokem do hyperprostoru roztříští loď Prvního Řádu, neboť to byl okamžik, kdy jsem i já, zarytá komentátorka, zapomněla mluvit.
Pokud bych měla psát o oblíbených scénách čistě z vizuálního hlediska, musela bych zahrnout celý film. Jednalo se bezesporu o zatím nejpestřejší a nejvíc esteticky uspokojivý díl Star Wars, který jsem kdy viděla. Sice kvůli tomu byl degradován na "doesn't feel like Star Wars", s klidným svědomím však mohu říct, že to stálo za to.

You bet I'm still salty over Finnrose,
Stormpilot was fucking ship of the century!
If only Disney had the balls.. If only.
Samozřejmě bylo i několik "málo" problematických míst...
Jmenovitě zcela zbytečná výprava na Canto Bight, která filmu nepřinesla žádný posun. (Jen potenciální podklad pro romantickou zápletku, o kterou se nikdo neprosil, a do očí bijící narážku na kapitalismus.)
Dále pak rychlý odpis kapitánky Phasmy, ve kterou jsem vkládala tolik nadějí a jež potkal podobný osud jako kdysi Bobu Fetta.
Příliš mě neoslovila ani Leiina near-death-experience, jejíž provedení mi silně evokovalo Guardians of the Galaxy skřížené s Ježíšovým nanebevzetím. A to nemyslím jako kompliment.. Nechápejte mě špatně, opravdu nemám nic proti tomu, aby Leia aktivně používala Sílu. Dokonce bych bývala uvítala, kdyby jsme takových scén viděli víc. (Například takto, jen výrazněji, aby to viděli i lidi bez mikroskopických brýlí.) Ovšem příště by se tyto scény měly dělat víc s citem, aby nepůsobili divně a nepřirozeně.
V poslední řadě mě neohromil ani Force-ghost Yoda, který byl prostě too forced a slovy Luka "a cheap move".

Nic z toho však pro mě nebyl dostatečně pádný důvod The Last Jedi vyloženě nenávidět. Možná jsem byla v některých ohledech trochu zklamaná, jinak jsem se ale, od pečených porgů až po prvotřídní prvořádovou žehličku, parádně bavila. A o tom to přece má být.
Možná teď vyslovím velmi nepopulární názor, ale podle mě Star Wars nikdy nebyly perfektní. Ne tak, jak to o nich všichni tvrdí. Než po mě začnete házet kameny, vzpomeňte si na všechny ty chyby a nesrovnalosti. Incest, písek, midi-chloriany. Star Wars nikdy nebyly dokonalé a přesto je milujeme.

Všem, kterým se nové Star Wars nelíbili, nebo těm, kteří v tom ještě nemají úplně jasno, tak odkazuji následující hlášku: Not by fighting what we hate, but saving what we love.
Jinak řečeno, nekažte si Star Wars pro jejich chyby, ale užívejte si to pěkné.

May the Force be with you, always.

Half a decade

Vážení a milí, dnes je to přesně 5 let od založení blogu, tehdejšího Fantasy is my weapon - dnešního Iliene writes.
Byla to super jízda, která mě sice stála mnoho času a energie, víc potu a slz než jsem si kdy dovedla představit, ale stála za to od prvního slova až do poslední tečky.
Doufám, že vás to bavilo stejně tolik jako mě a jestli se na to cítíte tak jako já, tak doufám, že nejméně dalších pět let nás společně, moji věrní čtenáři, ještě čeká.
Tímto bych s vámi ráda podělila o některé zajímavosti a fakta, které mě a tento blog provázejí.

● Iliene writes má přes 100 čtenářů a sledujících napříč všemi platformami.

● Pestrá je i návštěvnost. Přes 10 000 zobrazení v České republice. A celkem na 5 000 otevření v zemích jako jsou Slovensko, Polsko, Ukrajina, Rusko, ale také Spojené státy, Kanada, Německo, Francie, či Nizozemsko.

● Může se také chlubit 354 komentáři a odpověďmi.

● Též (silně neprofesionálním, ale vždy s láskou dělaným) designem, který se postupem času dost měnil (jak můžete vidět na screenech) a jehož šablona někdy zůstala celé měsíce a jindy vydržela jen pár týdnů.

● Mimo designu jsem se často musela zabývat i samotným kódováním. V počítači mám díky tomu celkem 17 záloh s různými verzemi blogu. Některé změny byly drastické, jiné naopak nebyly skoro ani vidět. Ať tak či onak, prohledáváním HTML jazyka jsem strávila mnoho dlouhých hodin.

● Nejen blog vystřídal během let dvě jména. I já jsem původně začínala pod přezdívkou Melody♫ a až později přešla na dnes již "zajetou" Iliene.

● K dnešnímu datu bylo publikováno 86 článků:
1 o web-seriálu
2 o hrách
3 o web-komiksech
4 o YouTube kanálech
6 o anime
7 o knihách
8 o seriálech
11 o hercích
12 o mých dobrodružstvích
16 podčárníků o mě, blogu, vesmíru a vůbec
a konečně 18 článků o filmech

● V konceptech je dalších 27 nedokončených článků. Některé dokonce rozepsané již od roku 2014. (Konkrétně například Agents of S.H.I.E.L.D. nebo The story of how I suffered for cosplay.)

● Jen díky tomuto blogu a tomu, co jsem na něj napsala, jsem dostala příležitost publikovat svoje články v časopise Pevnost a začít psát pro web Fantasy Planet. Ať už se s tím tak v budoucnu stane cokoliv, nikdy na něj nezapomenu.

Kingsman: The Golden Circle

Kingsman pro mě byl, je a vždycky bude především o trochu peprnějším pojetí tajných agentů a pěkných mužích v ještě pěknějších oblecích. (Tak jsem se vyjádřila již ve svém článku o prvním dílu, The Secret Service.)
Je tedy pochopitelné, že pokračování této pastvy pro oči pro mě, jakožto fanynku, jak netradičních pohledů na staré klišé, tak i mňamózních herců přímo k nakousnutí, znamenalo vážně hodně.
Bohužel po jeho shlédnutí musím konstatovat, že jsem ještě nikdy nebyla takto rozpolcená v názoru na film.
Věřím, že z pohledu nezaujatého publika se jednalo o dobře natočený, "koukatelný" kousek. Osobně bych si ho nejspíš také užila, nebýt to dlouho očekávaný, doslova vytoužený, Kingsman.

Co se týče samotného provedení, dostalo se nám zajímavé podívané. Jak se to od známého režiséra Matthew Vaughna ostatně dalo očekávat.
Kamera a úhly pohledu, střih a pro Kingsmana typická slow-motion, barevné, pestré, nové lokace, a do toho všeho fenomenální hudba. Skutečně tu není, na co si stěžovat.
Jen jediná část mě po vizuální stránce nepotěšila. Teď nemluvím ani tak o brutálních bojových sekvencích, na ty jsem si zvykla už v The Secret ServiceMám na mysli jeden konkrétní moment, a to, když hlavní protagonista Eggsy umisťuje lokátor do sliznice oběti. Tato, nejen dle mého názoru, příliš explicitní a především úplně zbytečná scéna, by se bývala obešla i bez detailního až nechutného zobrazení (díky kterému jsem měla během sledování čas i na podrobnou analýzu otázky, zda by se neměly ke vstupenkám přidávat i blicí pytlíky...)

I příběh by byl vcelku dobrý. Vtipné scény, trochu více nucené než v předchozím filmu, ale stále k pousmání. Chvályhodná narážka na současného amerického prezidenta a jeho stupiditu, která si zaslouží hvězdičku ve své vlastní kategorii. Dokonce i odkazy na předešlý díl, byť "klišoidní", byly vítány. Jako obyčejný divák bych vůči tomu všemu měla asi jen málo výhrad.
Jako zapálená fanynka s vlastními představami, jakým směrem by se příběh Kingsmana měl dát, jsem ale byla po obsahové stránce naprosto zklamaná.
Nejdřív bylo úžasné Kingsman sídlo, které mi přirostlo k srdci asi jako Potterheadům Bradavice, rozmetáno na cucky. Spolu s ním i Roxy, alias už druhý agent Lancelot a jediná žena prokazatelně schopná někomu nakopat zadek. Obojí hned v prvních pár minutách filmu.
Pak byl představen agent Whiskey, výborný charakter, potenciálně zajímavá pro pokračování zpět v anglickém prostředí, jen aby se z něj ke konci stal se z něj přebytečný záporák. (A to ani nemluvím o tom, jak málo byl propagovaný, narozdíl od toho ňoumy Channinga Tatuma, který, i přes jeho celkově tak pětiminutový výskyt ve filmu, byl na všech plakátech.)
Na to Merlin, jediná postava, kterou jsem opravdu bezvýhradně milovala, zemřel smrtí, které se scénáristé mohli zcela jednoduše vyhnout. (Nezbývá než doufat, že vystřižené scény, kde při výbuchu miny přišel pouze o nohy a dál žije s protézami, se objeví alespoň v pokračování a dočká se tak "znovuzrození", jakého se dostalo Harrymu.)
Když už jsem myslela, že mě nic nemůže víc naštvat, přišel samotný závěr, tedy Eggsyho svatba.
Oh, kde jen začít... Celá scéna působila jakoby out-of-place, násilně přilepená ke zbytku filmu. A jak by taky ne, když si super tajný agent, vezme veřejnou osobu, dokonce švédskou princeznu.
Neřeknu, když už, tak už. Jestli jsme měli vidět svatbu... Měla to být ta, kde si Eggsy vezme Harryho. Nechápejte mě špatně, Eggsyho vztah s Tilde je roztomilý, ale nemůže to fungovat (alespoň ne, pokud chce dál pracovat pro Kingsmana.) Vztah s Harrym by dával mnohem víc smysl vzhledem k tomu, že oba pracují pro Kingsmana i jejich dosavadnímu chování a očividné chemii mezi nimi. (I mean, come on, this is some A+ gay shit right there.)(Even the fuckin Hart heart-eyes!)
Film by si tak zachoval svoji lehkou ironii, hraničící s parodií a přitom bychom se i tak dobrali k "dobrému konci." Jenže to by nesmělo být mainstreamu a přesvědčení, že gay páry na zlaté plátno nepatří.

Páni, to byl ale emoční výlev. Omlouvám se za tak neklasickou recenzi. Kingsman je zkrátka můj život.
Nebudu vás již déle zatěžovat a shrnu svůj názor jednou větou.
"I came out to have a good time and I'm feeling so attacked right now."
Tímto se s vámi loučím, jen prosím nezapomeňte "Manners maketh man."
Follow