Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald

A je to tady zase. Nemyslím jen Fantastická zvířata, ale i pořádný humbuk kolem nich. Něco, co si fanoušci zažili už při osmé episodě Star Wars. Jedni totiž film naprosto zbožňují a druzí jej hází rovnou do koše. Pojďme si tedy projít pro a proti a zkusit si udělat ucelený přehled o snímku.

Do začátku bych ráda upozornila, ať se připravíte na časté srovnávání s Fantastic Beasts and Where To Find Them, neboť se jedná o jeho pokračování a také by tak mělo vypadat. Bohužel, určitě nejsem jediná, kdo měl pocit, že sice sleduje druhý díl, ale úplně jiného filmu. Ve Star Wars se dají velké změny v ději alespoň vysvětlit změnou režiséra. Kde však udělali "soudruzi" chybu zde?
I to málo, na čem nám po prvním díle záleželo, je rychle zameteno pod koberec. Hned ze začátku je nám suše a fakticky oznámeno, že obscuriál Credence není mrtvý, že nečar Jacob má zpátky všechny své vzpomínky a že Newt není takový ne-flirt, jak jsme si mysleli.
K tomu se přidává mnoho informací, které jsou na nás tak nějak hozeny, aby jsme se s nimi nějak srovnali, neboť mají propojovat děj a přitom jim nikdo nechtěl věnovat moc screen time. Dozvídáme se, že Credence se nějakým způsobem přidal k cirkusu a je místo v USA, v Paříži, Jacob s Queenie jsou v dlouhodobém vztahu(?), Newt si dopisoval s Tinou a je do ní najednou hluboce zamilován a Tina je uražená, protože si myslí, že je Newt zasnoubený s někým jiným.
Připadá vám to jako pořádná nálož? Jako, kdyby se někam ztratil jeden vysvětlující díl a většina z toho byla barely even hinted v předchozím filmu? Mě tedy ano.

Nad tím vším by se možná ještě pořád dalo mávnout rukou. Podobně však jako Newt a jeho nenadálý přerod v bezmezně zaláskovaného, dostává i nitrozpitka Queenie charakterovou plastickou operaci.
V prvním díle nám byla Queenie představena jako velmi roztomilé, pozitivní stvoření, ne však na úkor inteligence. A ačkoli se zdála být někde uprostřed na stupnici mezi geniální a naivní husčika, v následujícím díle se výrazně posunula k druhému výroku. Její motivace jsou celkem pochopitelné, její činy už méně. Od očarování Jacoba po naprosto nesmyslný přechod k Dark Side.
Samostatnou kategorií je potom Credence. Ten, třebaže změnil status na "svobodný", zůstává pořád ztraceným štěnětem, které hledá domov. Celý závěr s "Aureliem" pak může být od Rowlingové buďto čisté vycucnutí z prstu, nebo (pro casual diváka nedostatečně jasně) Grindelwadův výmysl.

Oproti tomu příjemným překvapením, alespoň, co se povahy týče, se ukázaly být nově příchozí.
Leta Lestrange, Newtova kamarádka a láska z dospívání, se ukázala být mnohem komplexnějším, zajímavějším a především sympatičtějším charakterem, než jsem předpokládala.
Stejně tak Theseus Scamander, Newtův bratr a Letin snoubenec, potěšil. I když jsme neměli moc času ho blíže poznat, zjistili jsme, že se nejedná o žádného upjatého bystrozora a že mu jde v první řadě o dobro jeho mladšího bratra. (A že roli staršího sourozence hraje Callum Turner opravdu výborně vzhledem k tomu, že je o osm let mladší než Eddie Redmayne.)
Další netrpělivě očekávanou postavou byl mladý profesor Dumbledore. Za sebe mohu říct, že se převážně povedl, nebo přinejmenším neurazil. Ve svých krátkých cameo exceluje, ale kdo ví, či je to dobrým psaním, nebo dobrým hraním.
Co se samotného Grindelwalda týče, není ho moc vidět. Přesto, že je po něm film pojmenován, nedozvídáme se o něm o moc víc než v prvním díle. I tak pro mě byl menším zklamáním, než jaké jsem čekala.

Mnoho z nás se také obávalo, jak bude pojat vztah Lety a Newta, případně, jak bude vypadat milostný trojúhelník, či dokonce čtyřúhelník mezi Theseem, Letou, Newtem a Tinou. S čistým svědomím mohu říct, že se výsledku nejedná o lacinou rádoby romanťárnu jako vytrženou z Twilight. Přišlo mi, že se vyvarovali přílišné dramatizaci jako z mexických telenovel a že to bylo celkově podáno lidsky a poměrně dospěle.
Zato vztah Gellerta a Albuse se příliš nepovedl. Na jednu stranu se nám dostalo potvrzení vztahu mezi nimi na velkém plátně a to ať už díky Albusově komentáři ("You were close, as brothers." ... "Closer than that."), flashbacku ukazujícímu blood pact, nebo samotnou skutečností, že Dumbledore vidí Grindelwalda v Zrcadlu z Erisedu, které doslova ukazuje, po čem srdce touží. Na stranu druhou, jak to teď vypadá, jediným důvodem, proč se Dumbledore s Grindelwaldem nechtěl utkat, je jeden hloupý přívěsek. (A ne například pochybnosti, vzpomínky a možná ještě stále nějaká ta láska, jak by tomu mohlo být u normálního člověka.)

Fantastická zvířata se v některých věcech příliš podobají Harry Potterovi a v jiných naopak vůbec. V obou případech je to použito špatně.
Na rozdíl od Pottera, tady příběh postrádá hloubku, která by diváka chytila za srdce a postavy, se kterými by se mohl ztotožnit a které by si mohl zamilovat.
Zato letmé průstřihy a narážky na původní ságu, které nám měli připomenout staré dobré časy, byly zahrané jen pro krátkodobý wow efekt a byly ve filmu dost často zbytečné.
Jsem toho názoru, že kouzelnická komunita si zaslouží vidět i jiné části z tak ohromného a úchvatného světa, plného potenciálu. A ráda bych řekla, že přesně pro takové zvídavé jedince je tento díl určen. Jenže bohužel, opět se o kouzelnickém světě dozvídáme žalostně málo.

S příchodem velkého záporáka Grindelwalda, jsou samotná fantastická zvířata upozaděna snad ještě víc, než v předchozím díle. (Který jsem pracovně pojmenovala Fantastický Grindelwald a kde ho najít a už u kterého jsem si stěžovala, že obsahoval málo zvířat.)
Díky soustředění se na Grindelwalda a jeho činy (které přes dvouhodinovou stopáž vlastně stále pořádně neznáme) dostává celé pokračování úplně jiný ráz. O dost temnější a depresivnější.
To se promítá do všech aspektů. Od drobností jako například laicky řečeno filtru/zabarvení filmu, přes kulisy a kostýmy, humor, hudbu až po samotné postavy a celkovou atmosféru.
Tento posun by nevadil, kdyby díl měl nějaký děj, jenže jen na smutné atmosféře se kvalitní snímek postavit nedá. Suma sumárum vypadá to dobře, poslouchá se to dobře, ale celé dvě hodiny čekáte, že se něco stane a ono nějak nic. (A to i v případě, že beru v potaz, že nás čekají ještě další tři filmy.)

The End of the F***ing World

"Sešli se dva teenageři na britském venkově a jak už to tak bývá, hrdličky se nám daly dohromady. Oh, jak sladké!
Ona ho chtěla čistě z nudy a on jí, protože chtěl zabít něco většího než jen kočku. Prostě romantika.
A když se konečně rozhodnou, že utečou z domu, vydají se společně na dráhu zločinu."


Kdybych vám toto doporučila, mysleli byste si, že jsem psychopat? No, už jsem lidem doporučovala anime o teroristech a ani jsem při tom nemrkla... Okay, doporučuji, abyste si to shlédli, ale pamatujte, že to není jen tak obyčejný šálek čaje. Spíš pěkně černé kafe.

Humor této netflixovky je sice černý, ale ne vyloženě hrubý a urážlivý, což mu propůjčuje jistou výhodu do začátku - tak akorát, abyste měli chuť si pustit další episodu. V mnoha ohledech mi připomínal jistou knihu od Isaaca Mariona o vnitřním životě zombies; Warm Bodies (něco, co jsem objevila ve svém edgy teen stádiu a už to se mnou zůstalo). Nejspíš pro svůj velmi přímý, přímočarý, úsečný vtip, který si nebere servítky.

Stejně úsečný a přímý je vlastně celý seriál. Kdo zná filmy od Wese Andersona, kterým se seriál též velmi podobá, (Grandhotel Budepest, Moonrise Kingdom, či The Royal Tenenbaums) možná už tuší, na co narážím. Časté užití retrospektivy, filmový střih, který se někdy soustředí na něco velmi obyčejného a zdánlivě nepodstatného a někdy naopak utne naprosto perfektní scénu, ze které by normální film vyrýžoval ještě dobrých deset minut. Možná to zní jako výtka, opak je však pravdou. Tempo děje je jedním z největších plusů tohoto kousku.

Charaktery byly též velmi zajímavé. Člověk si je zamiloval i přes jejich nedokonalosti, nebo dokonce spíš právě kvůli nim.
Vyprávění z pohledu první osoby, jako by si postava snad četla ve svém deníku, jim pak jen prospělo a bylo díky němu poměrně jednoduché s nimi sympatizovat. (Don't judge me, okay!)

V neposlední řadě bych také ráda zmínila vhodně zvolený soundtrack. Jelikož je celý seriál laděn do lehkého retra, dá se očekávat, že i hudba bude v podobném stylu. Takže pokud máte rádi songy například z Guardians of the Galaxy či Stranger Things, určitě si TEOFW playlist zamilujete taky.

Ať už jde o námět, provedení, nebo netradiční stopáž a délku seriálu (pod tři hodiny celkem), jedno je jasné, The End of the F***ing World je zkrátka jedním slovem: nekonvenční. To však neznamená, že si nezaslouží víc pozornosti. Takže, pokud se nebojíte, že si "zašpiníte ruce", můžete se do něj směle pustit!

God of War

One of the greatest hits of video games. After it's release in 2005 for PlayStation 2 it quickly gained popularity and in the span of eight years, three more games continuing the main story and numerous more following the side-quests of the protagonist were produced.
To be honest I've never really cared much for the franchise before. I've just never seen the appeal of it. Yet now, thirteen years after it's first release, God of War came back and it absolutely stole my heart.

While the previous installments were all set in the Greece and were focused solely on Greek mythology, in the latest addition to the collection we move instead to the cold far away North. There the main protagonist, Kratos, the God of War, who got his title for slaying almost the whole Greek Pantheon because of personal vengeance, found himself a new family. After death of his beloved, Kratos, together with his son, sets out on the journey we control, fighting monsters, creatures from other realms as well as actual, flesh and blood, gods.

Initially I began watching a playthrough of the game purely because of it's rumored good scenery and the aura of fame surrounding it.
Much to my delight both was well-deserved. Not only did the graphics mostly stand up to my expectations but the level of gross and gruesome fighting, while still somewhat present, has thankfully significantly dropped.
Don't get me wrong you still smash and slash anything that crosses your path, yet the way of how this killing is presented has changed as Kratos' tries his best not to be the monster he had become in the past.
This fresh new take on the man-beast definitely adds some depth to the story and makes you think about what he'd been through and sympathize with him.

As far as the mythology is concerned, the game did a pretty good job on both delivering a great majority of the myths as they were and manipulating the rest to fit the plot seamlessly. Whether it was actually living playing a part of the legend or listening to one being told by another character, I for myself have to say I enjoyed every bit of lore I came across.
Same goes for the story itself which had me glued to the screen. It isn't merely a well written one. Based on how the dialogue and game elements are shaped it's more than evident that the game developers had all planned way beforehand and didn't just come up with a plot twist at the end. The clues to game's questions had been right under your nose the whole time. But you realize it only after you've finished the game. This makes second run much more enjoyable as you'll find yourself slowly figuring out all the pieces of the puzzle you had missed when you've played it before.



Although at first I had my doubts about it I must admit that God of War proves itself worthy (reference indeed) as it possesses overall quite impressive game design. For example the lack of loading screens which are instead masked by other in-game elements and therefore don't interfere with the smoothness of the gameplay. The developers using a single shot also meant that the cut-scenes don't simply "fade to black" or jerk awkwardly but are practically indistinguishable from the gameplay.
Kratos' son Atreus who follows him on his way isn't the usual everyday side-kick either. Even though he looks as if a single blow would strike him dead he can put up one hell of a fight. Well, under player's control of course. (...Mostly.)  But you'll see once you get to play the game. Not to spoil anything all I can add is that he genuinely feels like a character and not just a mindless puppet.
From well paced captivating narrative and it's balance with an opportunity to freely explore an open world, to the smallest of details such as astonishing voice acting and soundtrack, the game managed to raise the bar for all the other games to come.

All in all, the newest addition to the God of war series is a bit different than the rest, yes, but that is to be expected from a beginning of a new era. However if you let such a minor thing discourage you from playing it you'll be missing out on an amazing experience. To those who still hesitate I have two last statements that should nudge you in the right direction.
Firstly, you don't need to worry if you haven't played the previous games. You'll still understand what's happening in this one, I promise. And finally: Playing this game, you will feel like a god.

Honest reviews

Zdravím vás, dnes jsme se tu sešli, abychom probrali několik zvláštních? kontroverzních? uměleckých? - no zkrátka snímků, které jsem v poslední době viděla a ke kterým se toužím oficiálně vyjádřit.

Lady Bird

V jedné (zato velmi dlouhé) větě trochu netypický, humorně pojatý, ale především velmi dobře natočený a sestříhaný, upřímný a věrný kousek o obyčejném životě středoškolačky na malém městě, který mě sice úplně neuchvátil, ale přesto přinejmenším příjemně potěšil.


The Shape of Water

Každý máme nějaký ten svůj kink a hodně z nás, mě nevyjímaje, už ve svém životě napsala, nebo alespoň vymyslela nějakou tu fan-fiction. Bohužel, nevím, jak vy, ale já jsem z toho na rozdíl od slavného režiséra Guillerma Del Tora neviděla ani cent.
Jeho Hellboy prequel (aneb co dělal Abe Sapien než přišel do B.P.R.D.) sklidil velký úspěch a já naprosto chápu proč. Nejen, že se svezl na retro vlně, ale ještě k tomu se mu podařilo zachytit velmi specifickou atmosféru. Od soundtracku (kterého se asi nikdy dost nenabažím) až po celkovou výpravu, tenhle kousek doslova přetékal nostalgií.
Přítomnost magické až snové reality, byť s občasnou dávkou nechutnosti, pak jen potvrdila, že způsob, jakým Del Toro točí se nezapře, i když vyměníte obvyklé označení horor za "romantiku".


Blade Runner 2049

Původní Blade Runner byl ve své době průlomovým snímkem, ze kterého se postupem času stala klasika mezi sci-fi tvorbou. Já osobně jsem ho však nikdy neviděla.
Moje očekávání pro jeho volné pokračování byla velmi nízká. Nejen, že šlo právě o pokračování, moje nároky na sci-fi nejsou už do začátku příliš vysoké. Nejspíš i proto mě překvapilo.
Nemyslela jsem si, že se bude jednat o tak vizuálně heavy záležitost, ale jak už jsem psala, byla jsem velmi příjemným způsobem vyvedena z omylu. Atmosfericky se jednalo o zajímavou podívanou, kterou bych rozhodně doporučila všem umělecky založeným jedincům.
Ani příběhově jsem nebyla vyloženě nespokojená a tak mohu konstatovat, že pro jednou konečně nějaký film dostál svému jménu a hypu, který kolem něj byl.


The Greatest Showman

(Omluvte změnu jazyka, slibuji, že se to nestane tradicí, jen pro tuhle recenzi zkrátka nemám v Češtině ty správná slova.)
An amazing show, a beautiful piece to look at, but otherwise not that great of a story. I went into this hoping to get some background for the wonderful soundtrack and that was what I got yet nothing more.
Those who were expecting the "progressive portrayal" of disabled and POC people had simply fallen victim to the false advertising. Not only were these characters treated like something less but were also repeatedly taken advantage of.
And don't even get me started on how bad this was as a depiction of a historical figure. It almost seems that "inspired" and "based on a true story" gained a new meaning along the lines "barely has anything to do with". Not only was this the very definition of sugar-coating but also exactly something the real P.T. Barnum would do; completely twisting the truth.
Don't get me wrong I still think it's a visually and audibly pleasing movie that has the power to make me both sing and dance (like any good musical should). I just hope nobody took it too seriously.

In This Corner of the World

Nevěřili byste, jak hrozně dlouho jsem na toto anime čekala. Trailer samotný jsem viděla snad milionkrát. Tak moc jsem se těšila, že i když jsem film již měla doma a mohla si ho konečně pustit, nedokázala jsem se k tomu odhodlat. Tolik jsem se bála, že mě zklame. Ale nezklamal. Všechno to čekání stálo za to, od první do poslední vteřiny.

Mladá Suzu žije život snílka, musí však dospět a to nejen proto, že se z ní stává vdaná žena, ale také protože se má odstěhovat daleko od rodiny ve válkou zmítaném Japonsku.
Její svět je nejednou otřesen až do základů, ale Suzu se nehodlá nechat porazit, i když jí osud hází klacky pod nohy. Žije dál, přestože postupně přihází o vše, co jí kdy bylo drahé.

In This Corner of the World není žádný válečný dokument, ani hollywoodské drama, avšak ani obyčejné anime. Tuto skutečnost v něm lze vidět, slyšet i cítit. Barevná paleta je jemná a stejně tak i doprovodná hudba. Děj se rozvíjí pomalu a přirozeně, a i když se někomu může toto tempo zdát příliš pomalé, podle mě se jedná o klíčovou pozitivní vlastnost.
I přes svoji něžnost a éteričnost jde o něco uvěřitelného a skutečného. Jednoduše popsaný, jednoduchý příběh a přece plný složitých emocí. Jako samotný život zachycený v dvouhodinové stopáži. Lidská vřelost, porozumění, láska i smutek a bolest ze ztráty, zkrátka obyčejný život obyčejných lidí, kteří měli tu smůlu žít na špatných stránkách v knize dějin.
Snímek dává možnost nahlédnout na komplikovanou druhou světovou válku očima člověka, který nikdy nebyl a nikdy nebude hrdinou. Někoho s kým se každý z nás může lehce ztotožnit.
Kono Sekai no Katasumi ni (japonský název) je, tak jako většina anime filmů, velmi emotivní kousek, který je jako pohlazení pro každou správnou citlivou duši. Proto bych ho doporučila především těm, kteří nehledají drama, ale spíše odpočinkové, slice of life anime.

Star Wars Episode VIII: The Last Jedi

#attentionporg
Kdo nežije v hobití noře, určitě již slyšel něco málo o kontroverzi posledních Hvězdných válek. Fanoušci se rozdělili na dva tábory, jedni je opěvují a druzí tvrdí, že jde o propadák. Kde je ale pravda? Jak se nás to samotné Star Wars snaží naučit, tak jako ten náš, ani život v předaleké galaxii není jen černobílý. Nic není zcela výhradně dobré, nebo zlé. A tak i pravda o nové episodě leží někde uprostřed.

Naprosto chápu, jak zhrzené a zklamané fanoušky, tak i ty, kteří z kina odešli nadmíru spokojení. Star Wars už pro nás nejsou pouhý film, který si může dopadnout, jak chce. Každý má svoji vlastní představu o tom, jakým směrem by se jejich příběh měl dát. Všem se však zavděčit nelze.
Co by bývalo mohlo reputaci snímku alespoň trochu napravit byla jeho návaznost. Výměna režiséra J. J. Abramse za Riana Johnsona ovlivnila celou jeho finální podobu. Způsobila, že některé postavy takzvaně přes noc změnili charakter (I'm looking at you, Poe.), většina napětí, které The Force Awakens tak pracně budovalo a věci, které byly v předchozí části nastíněny jako důležité byly odvrženy stranou. (Někdy doslovně, viz Lukův lightsaber, jindy metaforicky, záhada v podobě původu Snokea a Rey.) 
To všechno a k tomu ještě celkový pocit, který si z filmu odnášel nejeden divák, že na rozdíl od The Force Awakens, která byla nařčena z přílišné podobnosti s původní trilogií, je tento díl naopak dost odlišný. I když je tato odlišnost velmi polemická, vzhledem k očividným inspiracím v The Empire Strikes Back, nelze popřít, že The Last Jedi působí tak nějak zvláštně jinak, jako by vůbec nenavazoval na předešlou episodu.

To by bylo obecné hodnocení episody VIII, teď k jejím jednotlivým stránkám a částem a mých (často rozpolcených) názorům na ně.

Asi nejdůležitější pro mě bylo naplnění mých představ o vztahu Rey a Kyla. Již od sedmé episody jsem měla ohledně jejich osudu jasno. Moje elaborátní teorie zahrnovala jejich setkání v Lukově Jedi Temple, Rey being a Kenobi, Lukovu neschopnost a neochotu Rey něco naučit, což vyústí v její přiklonění se na Kylovu stranu, Force Bond a především zakončení příběhu tím, že společně najdou rovnováhu mezi Temnou a Světlou strannou. Nebyla jsem sama, kdo tuto teorii podporoval (Z mnoha zmiňuji fanfiction Let the Light In, kde se autorce povedlo, až na pár malých výjimek, téměř přesně odhadnout skutečný scénář použitý v osmé episodě.) a nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu. Nebo alespoň částečně. Z toho jsem měla pochopitelně ohromnou radost, až na malý háček...

Kylo, baby, I know you're new to the whole flirting thing
but you're not going to get the girl if you keep telling her things like that.
Rey je obyčejná holka? Na jednu stranu rozumím poselství, které se divákům tímhle gestem snaží Rian Johnson předat. Na druhou stranu, sám George Lucas jednou prohlásil, že Star Wars jsou jako poezie a že se "rýmují".
Představte si o kolik poetičtější by Star Wars byly, kdyby skončily stejnými postavami, pouze s opačným výsledkem. Kenobi versus Skywalker, kteří se nakenec sejdou někde na půli cesty. One turns to the dark, the other to the light, together through love they find balance. (If that isn't poetry then I don't know what is.)
Krok učinit z Rey "nikoho", i když chápu pohnutky, které za ním stály, nemohu označit za nic jiného než za propásnutou příležitost, jak uzavřít Star Wars čistě a cyklicky.
(Nezbývá tak než doufat, že Kylo ohledně Reyiných rodičů lhal, či alespoň mlžil, a i když je to krajně nepravděpodobné, věřit, že pravda o původu Rey je jinde.)

Kdo mě zná, dobře ví, že mi není pomoci, rozdílné úrovně a aspekty záporáctví mě zkrátka přitahují. Není tak divu, že druhou největší radost mi přinesl rozvoj charakteru grand marshala generála Huxe a především jeho rivalského vztahu ke Kylovi. (Třebaže s ním od začátku až do konce bylo zacházeno jako s kusem hadru.. Doslova.) 
Přesto, jak málo mu bylo věnováno času, jsem měla pocit, že se někam posunul. (I když za to mohly tři sekundy, kdy se chystá vytáhnout zpod kabátu blaster.)

Za nejoblíbenější scény bych, jak z pohledu filmové kritičky, tak i fanynky, označila, za prvé celou scénu od zabití Snokea až po konec souboje s rudou gardou. Tady nejen, že jsem se dočkala malého teaseru, jak by to mohlo vypadat, kdyby Rey a Kylo spolupracovali, ale ještě jsem si mohla vychutnat zajímavě pojatý souboj, který nutně nevyžadoval pouze máchání světelnými párátky.
Za druhé, podle mě, naprosto ikonický moment ticha, kdy admirálka Holdo skokem do hyperprostoru roztříští loď Prvního Řádu, neboť to byl okamžik, kdy jsem i já, zarytá komentátorka, zapomněla mluvit.
Pokud bych měla psát o oblíbených scénách čistě z vizuálního hlediska, musela bych zahrnout celý film. Jednalo se bezesporu o zatím nejpestřejší a nejvíc esteticky uspokojivý díl Star Wars, který jsem kdy viděla. Sice kvůli tomu byl degradován na "doesn't feel like Star Wars", s klidným svědomím však mohu říct, že to stálo za to.

You bet I'm still salty over Finnrose,
Stormpilot was fucking ship of the century!
If only Disney had the balls.. If only.
Samozřejmě bylo i několik "málo" problematických míst...
Jmenovitě zcela zbytečná výprava na Canto Bight, která filmu nepřinesla žádný posun. (Jen potenciální podklad pro romantickou zápletku, o kterou se nikdo neprosil, a do očí bijící narážku na kapitalismus.)
Dále pak rychlý odpis kapitánky Phasmy, ve kterou jsem vkládala tolik nadějí a jež potkal podobný osud jako kdysi Bobu Fetta.
Příliš mě neoslovila ani Leiina near-death-experience, jejíž provedení mi silně evokovalo Guardians of the Galaxy skřížené s Ježíšovým nanebevzetím. A to nemyslím jako kompliment.. Nechápejte mě špatně, opravdu nemám nic proti tomu, aby Leia aktivně používala Sílu. Dokonce bych bývala uvítala, kdyby jsme takových scén viděli víc. (Například takto, jen výrazněji, aby to viděli i lidi bez mikroskopických brýlí.) Ovšem příště by se tyto scény měly dělat víc s citem, aby nepůsobili divně a nepřirozeně.
V poslední řadě mě neohromil ani Force-ghost Yoda, který byl prostě too forced a slovy Luka "a cheap move".

Nic z toho však pro mě nebyl dostatečně pádný důvod The Last Jedi vyloženě nenávidět. Možná jsem byla v některých ohledech trochu zklamaná, jinak jsem se ale, od pečených porgů až po prvotřídní prvořádovou žehličku, parádně bavila. A o tom to přece má být.
Možná teď vyslovím velmi nepopulární názor, ale podle mě Star Wars nikdy nebyly perfektní. Ne tak, jak to o nich všichni tvrdí. Než po mě začnete házet kameny, vzpomeňte si na všechny ty chyby a nesrovnalosti. Incest, písek, midi-chloriany. Star Wars nikdy nebyly dokonalé a přesto je milujeme.

Všem, kterým se nové Star Wars nelíbili, nebo těm, kteří v tom ještě nemají úplně jasno, tak odkazuji následující hlášku: Not by fighting what we hate, but saving what we love.
Jinak řečeno, nekažte si Star Wars pro jejich chyby, ale užívejte si to pěkné.

May the Force be with you, always.
Follow