In This Corner of the World

Nevěřili byste, jak hrozně dlouho jsem na toto anime čekala. Trailer samotný jsem viděla snad milionkrát. Tak moc jsem se těšila, že i když jsem film již měla doma a mohla si ho konečně pustit, nedokázala jsem se k tomu odhodlat. Tolik jsem se bála, že mě zklame. Ale nezklamal. Všechno to čekání stálo za to, od první do poslední vteřiny.

Mladá Suzu žije život snílka, musí však dospět a to nejen proto, že se z ní stává vdaná žena, ale také protože se má odstěhovat daleko od rodiny ve válkou zmítaném Japonsku.
Její svět je nejednou otřesen až do základů, ale Suzu se nehodlá nechat porazit, i když jí osud hází klacky pod nohy. Žije dál, přestože postupně přihází o vše, co jí kdy bylo drahé.

In This Corner of the World není žádný válečný dokument, ani hollywoodské drama, avšak ani obyčejné anime. Tuto skutečnost v něm lze vidět, slyšet i cítit. Barevná paleta je jemná a stejně tak i doprovodná hudba. Děj se rozvíjí pomalu a přirozeně, a i když se někomu může toto tempo zdát příliš pomalé, podle mě se jedná o klíčovou pozitivní vlastnost.
I přes svoji něžnost a éteričnost jde o něco uvěřitelného a skutečného. Jednoduše popsaný, jednoduchý příběh a přece plný složitých emocí. Jako samotný život zachycený v dvouhodinové stopáži. Lidská vřelost, porozumění, láska i smutek a bolest ze ztráty, zkrátka obyčejný život obyčejných lidí, kteří měli tu smůlu žít na špatných stránkách v knize dějin.
Snímek dává možnost nahlédnout na komplikovanou druhou světovou válku očima člověka, který nikdy nebyl a nikdy nebude hrdinou. Někoho s kým se každý z nás může lehce ztotožnit.
Kono Sekai no Katasumi ni (japonský název) je, tak jako většina anime filmů, velmi emotivní kousek, který je jako pohlazení pro každou správnou citlivou duši. Proto bych ho doporučila především těm, kteří nehledají drama, ale spíše odpočinkové, slice of life anime.

Star Wars Episode VIII: The Last Jedi

#attentionporg
Kdo nežije v hobití noře, určitě již slyšel něco málo o kontroverzi posledních Hvězdných válek. Fanoušci se rozdělili na dva tábory, jedni je opěvují a druzí tvrdí, že jde o propadák. Kde je ale pravda? Jak se nás to samotné Star Wars snaží naučit, tak jako ten náš, ani život v předaleké galaxii není jen černobílý. Nic není zcela výhradně dobré, nebo zlé. A tak i pravda o nové episodě leží někde uprostřed.

Naprosto chápu, jak zhrzené a zklamané fanoušky, tak i ty, kteří z kina odešli nadmíru spokojení. Star Wars už pro nás nejsou pouhý film, který si může dopadnout, jak chce. Každý má svoji vlastní představu o tom, jakým směrem by se jejich příběh měl dát. Všem se však zavděčit nelze.
Co by bývalo mohlo reputaci snímku alespoň trochu napravit byla jeho návaznost. Výměna režiséra J. J. Abramse za Riana Johnsona ovlivnila celou jeho finální podobu. Způsobila, že některé postavy takzvaně přes noc změnili charakter (I'm looking at you, Poe.), většina napětí, které The Force Awakens tak pracně budovalo a věci, které byly v předchozí části nastíněny jako důležité byly odvrženy stranou. (Někdy doslovně, viz Lukův lightsaber, jindy metaforicky, záhada v podobě původu Snokea a Rey.) 
To všechno a k tomu ještě celkový pocit, který si z filmu odnášel nejeden divák, že na rozdíl od The Force Awakens, která byla nařčena z přílišné podobnosti s původní trilogií, je tento díl naopak dost odlišný. I když je tato odlišnost velmi polemická, vzhledem k očividným inspiracím v The Empire Strikes Back, nelze popřít, že The Last Jedi působí tak nějak zvláštně jinak, jako by vůbec nenavazoval na předešlou episodu.

To by bylo obecné hodnocení episody VIII, teď k jejím jednotlivým stránkám a částem a mých (často rozpolcených) názorům na ně.

Asi nejdůležitější pro mě bylo naplnění mých představ o vztahu Rey a Kyla. Již od sedmé episody jsem měla ohledně jejich osudu jasno. Moje elaborátní teorie zahrnovala jejich setkání v Lukově Jedi Temple, Rey being a Kenobi, Lukovu neschopnost a neochotu Rey něco naučit, což vyústí v její přiklonění se na Kylovu stranu, Force Bond a především zakončení příběhu tím, že společně najdou rovnováhu mezi Temnou a Světlou strannou. Nebyla jsem sama, kdo tuto teorii podporoval (Z mnoha zmiňuji fanfiction Let the Light In, kde se autorce povedlo, až na pár malých výjimek, téměř přesně odhadnout skutečný scénář použitý v osmé episodě.) a nakonec se ukázalo, že jsme měli pravdu. Nebo alespoň částečně. Z toho jsem měla pochopitelně ohromnou radost, až na malý háček...

Kylo, baby, I know you're new to the whole flirting thing
but you're not going to get the girl if you keep telling her things like that.
Rey je obyčejná holka? Na jednu stranu rozumím poselství, které se divákům tímhle gestem snaží Rian Johnson předat. Na druhou stranu, sám George Lucas jednou prohlásil, že Star Wars jsou jako poezie a že se "rýmují".
Představte si o kolik poetičtější by Star Wars byly, kdyby skončily stejnými postavami, pouze s opačným výsledkem. Kenobi versus Skywalker, kteří se nakenec sejdou někde na půli cesty. One turns to the dark, the other to the light, together through love they find balance. (If that isn't poetry then I don't know what is.)
Krok učinit z Rey "nikoho", i když chápu pohnutky, které za ním stály, nemohu označit za nic jiného než za propásnutou příležitost, jak uzavřít Star Wars čistě a cyklicky.
(Nezbývá tak než doufat, že Kylo ohledně Reyiných rodičů lhal, či alespoň mlžil, a i když je to krajně nepravděpodobné, věřit, že pravda o původu Rey je jinde.)

Kdo mě zná, dobře ví, že mi není pomoci, rozdílné úrovně a aspekty záporáctví mě zkrátka přitahují. Není tak divu, že druhou největší radost mi přinesl rozvoj charakteru grand marshala generála Huxe a především jeho rivalského vztahu ke Kylovi. (Třebaže s ním od začátku až do konce bylo zacházeno jako s kusem hadru.. Doslova.) 
Přesto, jak málo mu bylo věnováno času, jsem měla pocit, že se někam posunul. (I když za to mohly tři sekundy, kdy se chystá vytáhnout zpod kabátu blaster.)

Za nejoblíbenější scény bych, jak z pohledu filmové kritičky, tak i fanynky, označila, za prvé celou scénu od zabití Snokea až po konec souboje s rudou gardou. Tady nejen, že jsem se dočkala malého teaseru, jak by to mohlo vypadat, kdyby Rey a Kylo spolupracovali, ale ještě jsem si mohla vychutnat zajímavě pojatý souboj, který nutně nevyžadoval pouze máchání světelnými párátky.
Za druhé, podle mě, naprosto ikonický moment ticha, kdy admirálka Holdo skokem do hyperprostoru roztříští loď Prvního Řádu, neboť to byl okamžik, kdy jsem i já, zarytá komentátorka, zapomněla mluvit.
Pokud bych měla psát o oblíbených scénách čistě z vizuálního hlediska, musela bych zahrnout celý film. Jednalo se bezesporu o zatím nejpestřejší a nejvíc esteticky uspokojivý díl Star Wars, který jsem kdy viděla. Sice kvůli tomu byl degradován na "doesn't feel like Star Wars", s klidným svědomím však mohu říct, že to stálo za to.

You bet I'm still salty over Finnrose,
Stormpilot was fucking ship of the century!
If only Disney had the balls.. If only.
Samozřejmě bylo i několik "málo" problematických míst...
Jmenovitě zcela zbytečná výprava na Canto Bight, která filmu nepřinesla žádný posun. (Jen potenciální podklad pro romantickou zápletku, o kterou se nikdo neprosil, a do očí bijící narážku na kapitalismus.)
Dále pak rychlý odpis kapitánky Phasmy, ve kterou jsem vkládala tolik nadějí a jež potkal podobný osud jako kdysi Bobu Fetta.
Příliš mě neoslovila ani Leiina near-death-experience, jejíž provedení mi silně evokovalo Guardians of the Galaxy skřížené s Ježíšovým nanebevzetím. A to nemyslím jako kompliment.. Nechápejte mě špatně, opravdu nemám nic proti tomu, aby Leia aktivně používala Sílu. Dokonce bych bývala uvítala, kdyby jsme takových scén viděli víc. (Například takto, jen výrazněji, aby to viděli i lidi bez mikroskopických brýlí.) Ovšem příště by se tyto scény měly dělat víc s citem, aby nepůsobili divně a nepřirozeně.
V poslední řadě mě neohromil ani Force-ghost Yoda, který byl prostě too forced a slovy Luka "a cheap move".

Nic z toho však pro mě nebyl dostatečně pádný důvod The Last Jedi vyloženě nenávidět. Možná jsem byla v některých ohledech trochu zklamaná, jinak jsem se ale, od pečených porgů až po prvotřídní prvořádovou žehličku, parádně bavila. A o tom to přece má být.
Možná teď vyslovím velmi nepopulární názor, ale podle mě Star Wars nikdy nebyly perfektní. Ne tak, jak to o nich všichni tvrdí. Než po mě začnete házet kameny, vzpomeňte si na všechny ty chyby a nesrovnalosti. Incest, písek, midi-chloriany. Star Wars nikdy nebyly dokonalé a přesto je milujeme.

Všem, kterým se nové Star Wars nelíbili, nebo těm, kteří v tom ještě nemají úplně jasno, tak odkazuji následující hlášku: Not by fighting what we hate, but saving what we love.
Jinak řečeno, nekažte si Star Wars pro jejich chyby, ale užívejte si to pěkné.

May the Force be with you, always.

Half a decade

Vážení a milí, dnes je to přesně 5 let od založení blogu, tehdejšího Fantasy is my weapon - dnešního Iliene writes.
Byla to super jízda, která mě sice stála mnoho času a energie, víc potu a slz než jsem si kdy dovedla představit, ale stála za to od prvního slova až do poslední tečky.
Doufám, že vás to bavilo stejně tolik jako mě a jestli se na to cítíte tak jako já, tak doufám, že nejméně dalších pět let nás společně, moji věrní čtenáři, ještě čeká.
Tímto bych s vámi ráda podělila o některé zajímavosti a fakta, které mě a tento blog provázejí.

● Iliene writes má přes 100 čtenářů a sledujících napříč všemi platformami.

● Pestrá je i návštěvnost. Přes 10 000 zobrazení v České republice. A celkem na 5 000 otevření v zemích jako jsou Slovensko, Polsko, Ukrajina, Rusko, ale také Spojené státy, Kanada, Německo, Francie, či Nizozemsko.

● Může se také chlubit 354 komentáři a odpověďmi.

● Též (silně neprofesionálním, ale vždy s láskou dělaným) designem, který se postupem času dost měnil (jak můžete vidět na screenech) a jehož šablona někdy zůstala celé měsíce a jindy vydržela jen pár týdnů.

● Mimo designu jsem se často musela zabývat i samotným kódováním. V počítači mám díky tomu celkem 17 záloh s různými verzemi blogu. Některé změny byly drastické, jiné naopak nebyly skoro ani vidět. Ať tak či onak, prohledáváním HTML jazyka jsem strávila mnoho dlouhých hodin.

● Nejen blog vystřídal během let dvě jména. I já jsem původně začínala pod přezdívkou Melody♫ a až později přešla na dnes již "zajetou" Iliene.

● K dnešnímu datu bylo publikováno 86 článků:
1 o web-seriálu
2 o hrách
3 o web-komiksech
4 o YouTube kanálech
6 o anime
7 o knihách
8 o seriálech
11 o hercích
12 o mých dobrodružstvích
16 podčárníků o mě, blogu, vesmíru a vůbec
a konečně 18 článků o filmech

● V konceptech je dalších 27 nedokončených článků. Některé dokonce rozepsané již od roku 2014. (Konkrétně například Agents of S.H.I.E.L.D. nebo The story of how I suffered for cosplay.)

● Jen díky tomuto blogu a tomu, co jsem na něj napsala, jsem dostala příležitost publikovat svoje články v časopise Pevnost a začít psát pro web Fantasy Planet. Ať už se s tím tak v budoucnu stane cokoliv, nikdy na něj nezapomenu.

Kingsman: The Golden Circle

Kingsman pro mě byl, je a vždycky bude především o trochu peprnějším pojetí tajných agentů a pěkných mužích v ještě pěknějších oblecích. (Tak jsem se vyjádřila již ve svém článku o prvním dílu, The Secret Service.)
Je tedy pochopitelné, že pokračování této pastvy pro oči pro mě, jakožto fanynku, jak netradičních pohledů na staré klišé, tak i mňamózních herců přímo k nakousnutí, znamenalo vážně hodně.
Bohužel po jeho shlédnutí musím konstatovat, že jsem ještě nikdy nebyla takto rozpolcená v názoru na film.
Věřím, že z pohledu nezaujatého publika se jednalo o dobře natočený, "koukatelný" kousek. Osobně bych si ho nejspíš také užila, nebýt to dlouho očekávaný, doslova vytoužený, Kingsman.

Co se týče samotného provedení, dostalo se nám zajímavé podívané. Jak se to od známého režiséra Matthew Vaughna ostatně dalo očekávat.
Kamera a úhly pohledu, střih a pro Kingsmana typická slow-motion, barevné, pestré, nové lokace, a do toho všeho fenomenální hudba. Skutečně tu není, na co si stěžovat.
Jen jediná část mě po vizuální stránce nepotěšila. Teď nemluvím ani tak o brutálních bojových sekvencích, na ty jsem si zvykla už v The Secret ServiceMám na mysli jeden konkrétní moment, a to, když hlavní protagonista Eggsy umisťuje lokátor do sliznice oběti. Tato, nejen dle mého názoru, příliš explicitní a především úplně zbytečná scéna, by se bývala obešla i bez detailního až nechutného zobrazení (díky kterému jsem měla během sledování čas i na podrobnou analýzu otázky, zda by se neměly ke vstupenkám přidávat i blicí pytlíky...)

I příběh by byl vcelku dobrý. Vtipné scény, trochu více nucené než v předchozím filmu, ale stále k pousmání. Chvályhodná narážka na současného amerického prezidenta a jeho stupiditu, která si zaslouží hvězdičku ve své vlastní kategorii. Dokonce i odkazy na předešlý díl, byť "klišoidní", byly vítány. Jako obyčejný divák bych vůči tomu všemu měla asi jen málo výhrad.
Jako zapálená fanynka s vlastními představami, jakým směrem by se příběh Kingsmana měl dát, jsem ale byla po obsahové stránce naprosto zklamaná.
Nejdřív bylo úžasné Kingsman sídlo, které mi přirostlo k srdci asi jako Potterheadům Bradavice, rozmetáno na cucky. Spolu s ním i Roxy, alias už druhý agent Lancelot a jediná žena prokazatelně schopná někomu nakopat zadek. Obojí hned v prvních pár minutách filmu.
Pak byl představen agent Whiskey, výborný charakter, potenciálně zajímavá pro pokračování zpět v anglickém prostředí, jen aby se z něj ke konci stal se z něj přebytečný záporák. (A to ani nemluvím o tom, jak málo byl propagovaný, narozdíl od toho ňoumy Channinga Tatuma, který, i přes jeho celkově tak pětiminutový výskyt ve filmu, byl na všech plakátech.)
Na to Merlin, jediná postava, kterou jsem opravdu bezvýhradně milovala, zemřel smrtí, které se scénáristé mohli zcela jednoduše vyhnout. (Nezbývá než doufat, že vystřižené scény, kde při výbuchu miny přišel pouze o nohy a dál žije s protézami, se objeví alespoň v pokračování a dočká se tak "znovuzrození", jakého se dostalo Harrymu.)
Když už jsem myslela, že mě nic nemůže víc naštvat, přišel samotný závěr, tedy Eggsyho svatba.
Oh, kde jen začít... Celá scéna působila jakoby out-of-place, násilně přilepená ke zbytku filmu. A jak by taky ne, když si super tajný agent, vezme veřejnou osobu, dokonce švédskou princeznu.
Neřeknu, když už, tak už. Jestli jsme měli vidět svatbu... Měla to být ta, kde si Eggsy vezme Harryho. Nechápejte mě špatně, Eggsyho vztah s Tilde je roztomilý, ale nemůže to fungovat (alespoň ne, pokud chce dál pracovat pro Kingsmana.) Vztah s Harrym by dával mnohem víc smysl vzhledem k tomu, že oba pracují pro Kingsmana i jejich dosavadnímu chování a očividné chemii mezi nimi. (I mean, come on, this is some A+ gay shit right there.)(Even the fuckin Hart heart-eyes!)
Film by si tak zachoval svoji lehkou ironii, hraničící s parodií a přitom bychom se i tak dobrali k "dobrému konci." Jenže to by nesmělo být mainstreamu a přesvědčení, že gay páry na zlaté plátno nepatří.

Páni, to byl ale emoční výlev. Omlouvám se za tak neklasickou recenzi. Kingsman je zkrátka můj život.
Nebudu vás již déle zatěžovat a shrnu svůj názor jednou větou.
"I came out to have a good time and I'm feeling so attacked right now."
Tímto se s vámi loučím, jen prosím nezapomeňte "Manners maketh man."

The story of how I experienced my most magical day ever

Všude se vznáší dopisy z Bradavic, na záchodcích brečí Ufňukaná Uršula a.... Počkat! Neprošel právě kolem Severus Snape? A copak si to asi šuškal s tím mladým Newtem Scammanderem...
Ale ale, takhle by to asi nešlo, že? Přesuňme se raději zpět na začátek.
Je 23. září, venku ještě ani není světlo, ale já už jsem na nohách a připravuji se. Kam že to? Na historicky první Potterfest v dějinách čar a kouzel přece. Takže, šaty, kabát, hůlku a jde se na věc.

*flash forward a couple of hours of the public transport terror*

Tři hodiny před otevřením. A co dělám? Lepím plakáty. Milion plakátů. No alespoň, že nevěším svíčky, či dopisy, jako ostatní.
Dokonce si u toho i zazpíváme. Naši oblíbenou, uvítací píseň. (Kterou si za čtyři hodiny dáme naostro, před plným sálem lidí.) Teď už jen rozmístit těch 350 židlí. To bude legrace.
Když je vše hotovo, mám čas se rozhlédnout.
V jednom fotokoutku novinové titulky Denního věštce, v druhém Wanted plakáty s hledanými osobami. V hale se vznášejí u stropu dopisy, tak jako i v Příčné ulici, kde navíc přibyly i stánky s nejrůznějšími (a některými nanejvýš podivuhodnými) čarodějnickými i mudlovskými cennostmi k zakoupení. K tomu na dívčích záchodcích pofňukává Uršula. (Ta ovšem také radí..) („Na tvém místě bych ho zkusila ponořit do vody.") (*wink wink*) Sama bych to nevymyslela lépe.
Ze všeho nejkouzelněji ovšem vypadá sál. Prvním řadám se nad hlavami vznášejí ve vzduchu svíčky, na ohozech jsou zavěšené prapory v kolejních barvách a z boku na vše dohlíží kartonoví hrdinové z Fantastických zvířat. Díky světelným reflektorům má celá místnost magický, fialový nádech. Samotné pódium zdobí krásně zabalené balíčky, sovy a dokonce i košťata. A za nimi zářivá vánoční světýlka, jako v pohádce.
Jen tak zběžně mrknu do telefonu a... Jejda, to jsem se nějak zakoukala. Tak tedy, dámy a pánové, začínáme!

Registrace otevřena, účastníci se valí dovnitř a já potkávám další vlnu přátel. Objetí sem, objetí tam, první, co mě zajímá, je, jestli mi někdo půjčí náš vytištěný program ve formě Denního Věštce. Zadaří se a já mám konečně šanci vidět finální produkt - svůj text po Thomasově designové úpravě. (Tak tohle půjde do rámečku!)(A taky přišlo.) Spokojená se odděluji od známých, abych se připojila ke CREW, která už se štosuje v sále.
Když je poslední účastník usazen na místo, moderátor řekne pár slov úvodem a pódium je naše. Srdce mi buší, ("Usmívat se a mávat", říkám si v hlavě.) kvůli kostýmu a hlavně vlasům ala Queenie nemůžu mít na sobě naše Potterfan tričko, snažím se příliš nevyčnívat. Čtyři sloky a naše písnička je u konce ani nevím, jak. To nejhorší je za mnou, už mě čeká jen zábava.

Jako první vítáme dabéry. Musím se kontrolovat, abych se neproměnila v malou loužičku tekutého štěstí. Martin Zahálka (Krátura a hlavně Jacob Kowalsky), Petr Neskusil (Newt Scammander) a Anna Suchánková (hned dvě moje cosplayované postavy, Lenka Láskorádová a Queenie Goldstein). Jeden z nich poznamená, že je to jako dívat se do zrcadla. Nervózně se zasměju a pak si všichni podáme ruce.
Jejich beseda mě baví z celého dne nejvíc. Nejdřív se nezdají, ale nakonec je s nimi kopa legrace. Martin Zahálka se dokonce nechá přemluvit, aby řekl hlášku z HP "Parta pitomých potácivých paviánů" a to hlasem Gluma z Pána Prstenů. (Nevěříte? Tu máte důkaz.)
Po besedě si od nich nechám podepsat vstupenku. (Ale to pořád nic není oproti Jokerovi/Newtovi, kterého si přidal na FB právě samotný dabér Mloka.)(Žárlím.)
Pak krátké focení v kostýmech s tématikou Fantastická zvířata. I když k nám moc lidí nejde. (Hmmm... Že bychom v té tmě v rohu v sále nebyli vidět?)(Nééé, tím to určitě není.)

Dabéry střídají cosplayeři. Sice je znám (oni mě ne, ale co už..), vidět je znovu naživo je stejně paráda. (Tolik sebevědomí.. To berou kde?) Typy, rady, vtipy, nikdo nezklamal. I z dálky vidím, že ten model Větvíka z 3D tiskárny si budu muset opatřit. Pro účely cosplaye, samozřejmě. (Ne vůbec by nešel do výstavky vedle Bezzubky.)
Kolem čtvrté se pak na scéně objevují opravdoví kouzelníci. Nebo mám spíš říct iluzionisté? Zkušený eskamotér Pavel Dolejška bohužel nemohl dorazit. (Myslím, že zachraňoval Prahu, nebo co..?) Jako náhradu však za sebe poslal své dva učně. Jejich show je krátká, ale má své kouzlo.
Není to ale jejich představení, které po zbytek dne vychvaluji až do nebes, nýbrž jejich schopnosti s fotoaparátem. Jako správní fanoušci totiž zůstávají i na zbytek akce a požádají mě, zda si mě mohou vyfotit. V té tmě a s tím zvláštním barevným nasvícením čekám katastrofu. Fotka, která z toho vzešla je ale naprosto fantastická. (Pun intended.)
My thanks to mak_marek, I just love this one!

Po krátké pauze jsou na pódiu uvítáni překladatelé z Albatrosu, Petr Eliáš, který měl na starosti Prokleté dítě a Kateřina Stupková, která pracovala na knihách Filmové magie.
Když se oba podělí o nějaké ty střípky z příprav těchto skvostů, odbíhám do zákulisí. Tam už se připravují Smrtijedi, studenti i pan profesor Snape.
Promiňte mi, ale tady se musím zastavit. Existuje ohromné množství cosplayů Severuse. Některé špatné, jiné naopak výborné. Ale řeknu vám, ještě nikdy předtím jsem neviděla tak úžasně a perfektně, mastně vypadající paruku. Jiní cosplayeři jsou ve svých kostýmech možná sexy, ale tohle je přímo pastva pro oči.
Celá tahle nagelovaná paráda se připravovala kvůli Soubojnickému klubu, který přichází na řadu hned vzápětí. A ani tady není o zábavu nouze. Přesto, že sedím v první řadě a bojím se o svůj holý život (a svoje načechrané, pracně upravené kudrlinky), následující lekce je vyplněna smíchem. Mými nejoblíbenějšími postoji jsou "Nevim, kam pálim" (chudák Snape!) a "Obrácené srdíčko" (které vnáší trochu světla do toho, co mi celá sestava připomíná...) 

Posledním hostem dne se stává Alice Hubová, brand managerka společnosti Vertical Entertaiment, která stojí ze filmem Fantastická zvířata v ČR. Mnoho z jejích příspěvků v debatě sice poznávám (Thomas je v tomto oboru zběhlý a často se nám s tím svěřuje... A též už jsme něco podobného řešili na VIP párty po premiéře Fantastických zvířat.) i tak mě ale rozhovor obohatí o pár nových poznatků.
Než přijde na řadu Čarovečer, chvíle na kterou se těším ze všeho nejvíc, shlédnu ještě vyhodnocení soutěží.
První nese název Nejkrásnější úsměv Týdeníku čarodějek. Zde zjišťuji, že i ty nejzvláštnější kostýmy mohou mýt velký úspěch. Ze všech nejvíce mě rozesměje Zlatonka, která mě svým představením úplně dostane. Vtipná je i nejmenovaná studentka Mrzimoru, která na otázku "Proč sis vybrala zrovna Mrzimor?" odpovídá, že nevěděla, kam jinam se zařadit a že se nikam nehodí. První místo podle diváků však dostává kostým Nifflera, který je i podle mě naprosto nepřekonatelný.
Na to přijdou profesorka McGonagallová a Prýtová vyhlásit Cenu bleskobrku, kterou v zástupu za svou přítelkyni přebírá slečna "Denní Věštec".
A pak konečně nastupuje Filmová filharmonie. Není to sice celý orchestr, ale i tak (přestože se snažím se nedojímat) mi slzička ukápne, když slyším svoji oblíbenou melodii z Polokrevného prince. (Myslím, že to byla právě tato skladba. To, že ji momentálně nemohu nikde najít ve verzi housle a violoncello, mě teď trochu rozhodilo.) 

Po filharmonii se na pódium proplíží naše CREW v převlecích. Závěrečné divadlo začíná a já se těším, jak malé děcko. To, že jsem nešla na nácvik se vyplatilo. Přesto, že vím, že se budou hrát Sovogramy, netuším, co přesně je v plánu. Proto mě překvapí, když jsou na pódium vytaženy a naaranžovány kufry. Hra začíná a Joker v kostýmu Brumbála čte první repliku, když dočte, sáhne do kufru, vytáhne úhledně složenou papírovou vlaštovku a pošle ji do publika. (Ta pinkne Péťu vedle mě do čerstvého tetování na rameni a spadne na zem.) 
Zbytek představení se odehrává stejným způsobem a jak já, tak i publikum, se královsky bavíme. (Doufám, že nikdy nezapomenu, jak Honza s nasprejovanými zrzavými vlasy přeběhne s vodní pistolkou a postříká první řadu diváků. A jak fotograf Julien vyrazí rychlostí kulového blesku, aby zachránil svojí kameru. Či, jak Thomas v roli Zlatoslava Lockharta elegantně políbí každou svou zprávu, než ji pošle, nebo jak na scénu přijde Tom v tričku s nápisem Policie a důležitě si vytáhne gumovou rukavici, připraven k osobní prohlídce.)

Když Sovogramy skončí, všichni se scházíme na pódiu, účastníci tleskají a my děkujeme. Pak je Thomasovi předán jeho narozeninový dort tvaru Obludného obludária, bouchnou konfety a tím je Potterfest oficiálně u konce.
(My si ale ještě hodinku máknem, abychom vše stihli do půlnoci uklidit a zmizet než se Popelčino kouzlo rozplyne než nám vyprší pronájem divadla.)(Ještě, že, i když jsme unavení k s mrti, si to pak u Thomase na párty všechno vynahradíme.)

Celá naše CREW pěkně pohromadě. ♥

Teď ale trochu vážněji, neboť cítím potřebu promluvit blíže o spolupráci s Potterfanem, díky které jsem se na Potterfest a do jeho zákulisí vůbec dostala.
Jako členka této skupiny fanoušků a cosplayerů jsem toho během jednoho jediného roku s Potterfanem a jeho CREW zažila mnohem víc, než jsem si kdy předtím dokázala představit. Festivaly Fantazie, Pragoffesty, maratony, premiéry a spousta dalších akcí, Potterfest byl jenom špička ledovce.
Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla být součástí (byť i jen malinkou a sama o sobě nepodstatnou) něčeho tak velkého a úžasného a jsem za to hrozně moc vděčná.
Takže prosím, držte mi palce, ať mě všichni mezi sebou ještě pár let strpí a ať nám náš příští, vlastní Potterfest dopadne alespoň tak dobře jako tento, ne-li líp.
A jestli jste letos nebyli, nezapomeňte dát like na naší stránce, ať nepropásnete příští ročník. Uvidíme se tam!
Follow