Coriolanus

„Přímý přenos představení divadla Donmar Warehouse, Coriolanus, je Shakespearovská tragedie o politických machinacích a odplatě. Vychází ze života legendárního římského generála Gaia Marciuse Coriolana, který je statečným a oblíbeným vojákem a velkým obráncem Říma, jako politik však selhává tváří v tvář vrtkavému hlasu lidu i praktikám politických dohod.“

Na Coriolana jsem se těšila tak dlouho, že když už jsem konečně stála před vchodem do Aera, nemohla jsem tomu uvěřit.
Lístky jsem měla doma už někdy od října a v mém okolí nebyl člověk, kdo by nevěděl, kdy tam jdu a hlavně, že tam hraje můj milovaný Tom Hiddleston...
Byla jsem trochu šokovaná, jak celé divadlo/kino vypadá. Nenapadlo by mě, že bude tak, jak to jen říct správně.. Zvláštní, netypické, řekla bych.. No.. Možná jen do divadla chodím moc málo...
Ještě před začátkem jsem dostala malý heart attack díky zjištění, že v obsazení je i Mark Gattis, kterého sice bezbožně nemiluji, ale i tak mě to vážně potěšilo, neboť právě proto jsem pak byla schopna jeho výkon i objektivně posoudit.. Stejně tak mě potěšilo, jak moji spolu-diváci reagovali na upoutávky s Bennym, Adrewem a Unou (viz BBC Sherlock cast...) Jejich nadšené šeptání a občasné „Moriarty!“ a „ÁÁÁch..“ mě naprosto dojímalo, a to naprosto nesarkasticky, neboť moje reakce se vlastně od jejich v ničem nelišily..

První polovina hry mě ani moc neoslovila, nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem si to nějak neužívala.. Možná za to mohly trochu i ty titulky, které byli za a) celkem dost šoupnuté a za b) neodpovídaly skutečnému překladu, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem se sladila s originálem a prostě je přestala číst...
Některé scény se mi velmi líbili, ale nějak jsem neměla ten božsky unášející pocit, kdy se člověk sotva drží, aby neběhal pořád dokola v kruzích a neřval u toho Oh my god, oh my god, oh my god..! (tedy až na chvíle, kdy jsem si mohla užívat napůl svlečeného Toma, od hlavy až k patě zacákaného krví, ale to se nepočítá.... protože to jsem čekala...)
Ten pocit, že je to skutečně báječné dílo, na sebe však nenechal moc dlouho čekat.. Přestávka přešla a hra najednou dostala to kouzlo, na které jsem čekala. Gattis, se mi zdál podstatně lepší, možná snad proto, že měl trochu víc prostoru, těžko říct.. Hiddlesův Coriolanus ve mě pak oproti začátku, místo převážně neutrálního až mírně zhnuseného postoje, probudil až lítost a soucit. Doslova jsem litovala, že už nemám žádné bonbóny, které bych mohla nervózně a napjatě pojídat,
mezitím co bych upírala zrak na plátno a hltala děj a Hiddlesův perfect face..

Celkově jsem si pochvalovala, jak obsah, tak i ztvárnění příběhu. Jelikož jsem o té hře nikdy předtím neslyšela, (omluvte mojí nevzdělanost, ale já shakespearovské tragédie vážně nějak nemám v lásce..) tak mi ani moc nevadilo její moderní zpracování. Sice jsem to nečekala, (opravdu jsem si nemyslela, že kdy uvidím římského vojáka v džínech..) ale nakonec mi netrvalo tak dlouho, abych si na to zvykla.
Herci byli úžasní, uvěřitelní, energičtí a co mě hlavně potěšilo, že nepříjemné postavy byli opravdu nepříjemné... Při některých scénách jsem opravdu cítila tu hořkou pachuť křivdy a nespravedlnosti až jsem málem měla chuť v záchvatech vzteku demolovat opěrky..
Celé to mělo neuvěřitelné kouzlo a to po konci člověka zanechalo mírně vykolejeného a trochu zamyšleného. Nezbývá mi než tleskat..!

Ještě jedna maličkost pro vás... Tady a tady je první a druhá část záznamu Coriolana s anglickýma titulkama ;) Enjoy!