I am such a moron

Jako všichni ostatní, tak i já jsem jen omylná lidská bytost. Většinou se chybám v Matrixu vyhnu, ale v případech, kdy už se jim vyhnout nedá, se stává, že mě zasáhnou silou o to větší. A to se stalo právě tentokrát.

Obyčejně doma používáme jen můj notebook. Je nejrychlejší a tak všechnu práci dělám výhradně na něm. A doteď nám to společně (mě a JARVISovi) (Ano pojmenovala jsem svůj comp podle Iron Mana...) klapalo celkem dobře a pro mě tak nebyl žádný důvod používat jiné počítače.. 
Avšak protože lidé, co řídí školství, si myslí, že těch mých pět hodin denně na notebooku je málo, i škola mi jednou za týden naservíruje dvouhodinovou ulejvačku v podobě počítačové informatiky.
Normálně dávám pozor a dělám, co dělat mám, nebo si ve volnu mezi tím, co ostatní teprve začínají a já už mám hotovo, scrolluju minutku (či deset) po tumblr. Když jsem tedy po několika měsících, konečně navštívila svůj blog i přes školní bednu, dostalo se mi ne zrovna milého překvapení.

Jedna z nejdůležitějších věcí, které na blogu mají upoutat pozornost, font nadpisů a titulků, nebyl zrovna takový, jaký jsem ho naposledy viděla u sebe na JARVISovi.
Místo fontu, který jsem dva dny hledala, a kvůli kterému jsem strávila hodiny svého drahocenného času, kombinováním barev a překopáváním nastavení, jsem totiž našla spíše cosi, co odpovídalo mentálnímu stavu dvanáctileté directionerky.
Určitě si dokážete živě představit moji reakci, která, jak je u mě zvykem, dosahovala téměř kvality muzikálu (jsem hluboce přesvědčena, že to vysoké WHAAAT? slyšeli určitě až v Austrálii...)(Hi Troye Sivan!)
V první chvíli mě napadlo, že by to mohlo být jen kvůli tomu pomalému načítání (však to znáte ty počítače ve školách nestojí za nic...) a nějakou dobu mi trvalo, než mi docvaklo, kde zakopaný pudl pochován leží.
Vlastně to bylo pár dní, než jsem si na to znovu vzpomněla a rozhodla se ověřit si předešlý objev. Ovšem jediné, co na mě čekalo, byl výsledek naprosto otřesný, na vlas stejný jako ten předešlý.
Zmocnila se mě hrůza, strach, vztek a panika. Co se jen mohlo pokazit? Vidí to takhle i všichni ostatní? A pak mi to došlo. Důvodem, proč můj blog vypadal jako naprostá sh*tka, nebylo pomalé připojení, ani neschopné prohlížeče (Yes I'm lookin' at you Explorer.. Go to your bedroom, make no noise and pretend that you don't exist!) Ve skutečnosti, byl na vině fakt, že na jiných počítačích, než byl můj JARVIS, požadovaný font nebyl v první řadě vůbec dostupný, neboť jsem nikde ve zdrojovém kódu nepoužila odkaz na něj.
Tudíž nikdo jiný než já, ten perfektní, dlouho hledaný a pečlivě vybraný font neviděl (a místo toho, TU CELÉ MĚSÍCE VYSELA TA PŘÍŠERA!!)
Bylo mi jasné, že se budu muset vrtat v nastavení html, a tak jsem povolala na pomoc všemocný Google. Čekala jsem, že se budu hodiny hrabat v neúčinných návodech, než konečně najdu něco, co mi pomůže. Pravda však byla opakem. Co mi chybělo k tomu, aby se ten font zobrazoval správně, ptáte se? Odpověď je vskutku prostá. Byla to jedna jediná, naprosto maličkatá, řádečka kódu, ne delší než průměrná věta, kterou zvládne čtyřleté dítě.. (Ano tak málo stačí na to, abych vypadala jako úplnej moron..)
Dalo by se říct, že pohádka skončila happyendem (drak princeznu nesežral, protože se zachránila sama...) A jediné, co nakonec, po mém kodovacím zásahu, vyšlo z tohoto příběhu pošramocené, bylo moje ego a nejspíš oči všech, kteří předtím měli tu čest můj blog spatřit.

Live long and prosper děcka a doufám, že se vám podobné chyby v Matrixu obloukem vyhnou.