One of the greatest hits of video games. After it's release in 2005 for PlayStation 2 it quickly gained popularity and in the span of eight years, three more games continuing the main story and numerous more following the side-quests of the protagonist were produced.
To be honest I've never really cared much for the franchise before. I've just never seen the appeal of it. Yet now, thirteen years after it's first release, God of War came back and it absolutely stole my heart.
While the previous installments were all set in the Greece and were focused solely on Greek mythology, in the latest addition to the collection we move instead to the cold far away North. There the main protagonist, Kratos, the God of War, who got his title for slaying almost the whole Greek Pantheon because of personal vengeance, found himself a new family. After death of his beloved, Kratos, together with his son, sets out on the journey we control, fighting monsters, creatures from other realms as well as actual, flesh and blood, gods.
Initially I began watching a playthrough of the game purely because of it's rumored good scenery and the aura of fame surrounding it.
Much to my delight both was well-deserved. Not only did the graphics mostly stand up to my expectations but the level of gross and gruesome fighting, while still somewhat present, has thankfully significantly dropped.
Don't get me wrong you still smash and slash anything that crosses your path, yet the way of how this killing is presented has changed as Kratos' tries his best not to be the monster he had become in the past.
This fresh new take on the man-beast definitely adds some depth to the story and makes you think about what he'd been through and sympathize with him.
As far as the mythology is concerned, the game did a pretty good job on both delivering a great majority of the myths as they were and manipulating the rest to fit the plot seamlessly. Whether it was actually living playing a part of the legend or listening to one being told by another character, I for myself have to say I enjoyed every bit of lore I came across.
Same goes for the story itself which had me glued to the screen. It isn't merely a well written one. Based on how the dialogue and game elements are shaped it's more than evident that the game developers had all planned way beforehand and didn't just come up with a plot twist at the end. The clues to game's questions had been right under your nose the whole time. But you realize it only after you've finished the game. This makes second run much more enjoyable as you'll find yourself slowly figuring out all the pieces of the puzzle you had missed when you've played it before.
Although at first I had my doubts about it I must admit that God of War proves itself worthy (reference indeed) as it possesses overall quite impressive game design. For example the lack of loading screens which are instead masked by other in-game elements and therefore don't interfere with the smoothness of the gameplay. The developers using a single shot also meant that the cut-scenes don't simply "fade to black" or jerk awkwardly but are practically indistinguishable from the gameplay.
Kratos' son Atreus who follows him on his way isn't the usual everyday side-kick either. Even though he looks as if a single blow would strike him dead he can put up one hell of a fight. Well,under player's control of course. (...Mostly.) But you'll see once you get to play the game. Not to spoil anything all I can add is that he genuinely feels like a character and not just a mindless puppet.
From well paced captivating narrative and it's balance with an opportunity to freely explore an open world, to the smallest of details such as astonishing voice acting and soundtrack, the game managed to raise the bar for all the other games to come.
All in all, the newest addition to the God of war series is a bit different than the rest, yes, but that is to be expected from a beginning of a new era. However if you let such a minor thing discourage you from playing it you'll be missing out on an amazing experience. To those who still hesitate I have two last statements that should nudge you in the right direction.
Firstly, you don't need to worry if you haven't played the previous games. You'll still understand what's happening in this one, I promise. And finally: Playing this game, you will feel like a god.
Ať už jste hardcore hráč, či nikoliv, možná jste si všimli, že začátkem května tohoto roku vydala společnost Blizzard (ano přesně ta, která stvořila fenomén World of Warcraft) novou hru. Overwatch, jak se tento kvíteček jmenuje, se ve své podstatě moc neliší od populárních her posledních několika let. Vlastně se dá přirovnat k League of Legends, či Dotě, jen s tím rozdílem, že tady si akci užijete z pohledu první osoby. (Nejblíže k Overwatch má však Team Fortress 2. Něteří tvrdí, že Overwatch jí dokonce zkopírovala... No, myslím, že to už je trochu přitažené za vlasy, ale posudek nechám na vás.) Čím to tedy, že mě Overwatch zaujala natolik, abych o ní napsala článek, ptáte se? Nebojte, já vám to hned řeknu.
Paint with all the colors of the wind
O Overwatch jsem se dozvěděla díky výběru YouTube. Tam totiž ví, jak moc zbožňuju animace a podstrčili mi Overwatch Cinematic Trailer. Nebylo divu, že i to samotné postačilo, abych se chytila na udičku. Animované "kraťasy" mě pak už jen utvrdili v přesvědčení, že si Overwatch zamiluju.
Ani tak jsem se ale kompletně nezbavila toho vlezlého hlásku vzadu v hlavě, který mi neoblomě podstrkoval, že všechny upoutávky jsou jen pozlátko, a že hra bude nejspíš úplně jiná. O pár týdnů později, když hra konečně vyšla a já si mohla prohlédnout, jak vypadá gameplay, mě ale okamžitě všechny obavy přešly.
Stejně tak jako filmová kvalita animace trailerů a shortů, byla i herní grafika naprosto špičková.
Postavy hravě konkurují svým cinematic verzím a ani herní prostředí nezůstává pozadu. Mapa totiž na akce hráčů reaguje. (A tím nemyslím, že se vás bude pokoušet sežrat, když omylem vrazíte do stromu.) Je to v celku logické. Narazíte do zdi? Zůstane tam ďuzna. Sejmete zábradlí? Všade kolem se rozletí plaňky. Vystřelíte na zvony? Zazvoní. It may not seem as much, ale když hrajete first person shooter, možná po čase oceníte, že je na mapách, na co koukat, i když zrovna nepálíte po nepříteli.
Elementary, my dear Watson!
Hra sama o sobě není zas tak těžká. Nebo alespoň ne do té míry, že by vás okamžitě po spuštění zahltila informacemi. Díky tomu hned ze začátku neodradí amatérské hráče. (I když o amatérech bych měla mluvit s rezervou. Když jsem u kamarádky hru prvně spustila, měla jsem vážné potíže naučit se v ní správně chodit. A to nemyslím obrazně. Mých prvních deset úmrtí zahrnovalo můj obličej ve zdi.)
Pro mnohé, příliš ambiciózní, hráče přichází nerozlousknutelný oříšek až ve chvíli, kdy se chtějí opravdu ponořit do hry. Základem totiž není zabít, co nejvíc nepřátel, ale být týmový hráč a umět se správně přizpůsobit situaci.
You change your mind like a girl changes clothes
No biggie! Co je jinde na obtíž, může být v Overwatch klíčová výhoda.
Hra má 21 hrdinů rozdělených do čtyř kategorií. Pokud hráč cítí, že postava, za kterou hraje daný match, není při dané situaci plně využitá, či by jeho team potřeboval něco trošku jiného, má možnost ji kdykoliv během hry změnit.
Legolas what do your elf ears hear?
S pokročilejší herní strategií přicházejí na řadu i sluchové vjemy. Jak se jednou naučíte, kterak zní ta či ona ultimate, budete už vždycky vědět, co vám v příštích vteřinách čeká. I kdybyste byli slepí. (You hear "Fire in the hall."? Spread so you won't be an easy team kill. "The justice rains from above"? Look up at the sky and shoot that Pharah down. Weird japanese nonsense? You better dodge the incoming dragon.)
Takže to máme grafiku jak od Disneyho, sluchátka, která pro jednou nebudou úplně zbytečná a celkově zábavnou hru, která přitom není až tak náročná...Má tedy Overwatch také nějaké mínus?Bohužel ano.
Všechno to úžasné si totiž vyžádalo svoji daň. Pro každého s obyčejným, nehráčským notebookem bez grafické karty a super výkonného procesoru se Overwatch stává nepoužitelnou. Takže pokud nemáte zrovna plné prasátko a nevíte, na co bouchnout těch třicet tisíc v něm, nezbude vám než si zahrát u přátel, tak jako já. ¯\_(ツ)_/¯
Fate: Rozcestí je hra na hrdiny ve stylu klasického D&D (Dungeons and Dragons, neboli hezky česky, Dračí doupě). Pro mě jakožto deskovkami nepolíbenou osobu trošku oříšek, přesto zajímavá zkušenost.
Hra vyžaduje jednoho vypravěče, někoho pohotového a přizpůsobivého s velkou dávkou fantazie, kdo bude schopný udržet příběh zajímavý po celou dobu hry, jakkoliv dlouhou ji uděláte. (Dvě hodiny, nebo klidně i celý den..)
Pak jsou tu hráči a jejich postavy. Každý hráč dostane k dispozici kartu postavy. Jaká jeho postava bude a jak se bude chovat je jen a pouze na něm.
Dohromady se hráči a vypravěč domluví, jaký příběh by chtěli odehrát. Tady vás asi napadne, proč volit zrovna Fate a ne D&D? A na to vám hned odpovím. Mezi Fate a D&D je jeden malý, zato docela podstatný rozdíl. U Fate nejste omezeni jen na fantasy...
Sci-fi, dystopie, nebo drama na cestě do sámošky? To je jen na hráčích. Rádi by okusili dobrodružství svých filmových, či seriálových hrdinů? Možná by rádi hledali ztracenou lebku s Indianem Jonesem, možná by radši získali tajné informace o zničení světa a zapili to u baru s Jamesem Bondem... Nebo si vymyslí vlastní příběh? Ve Fate se představivosti meze nekladou.
Samozřejmě, pokud při tvorbě některý článek pokulhává, vždy je tu možnost nechat se lehce inspirovat internetem. Stejně jako vzorové postavy se dají najít i vzorové hry, které vám zkrátí čas vymýšlení. Proč si to ale kazit, vždyť krása hry spočívá právě ve vaší originálnosti. (Navíc, co když vás při hrě napadne úžasný námět ke knižnímu, či filmovému zpracování? Jeden nikdy neví...)
Teď několik málo slov k hernímu průvodci Fate.
Jelikož je Fate především hra vaší představivosti, vyznačuje se absencí herních doplňků. (Mimo speciální herní kostku, kterou ale v případě potřeby můžete hravě nahradit tabulkou náhody.) To však neznamená, že nemá žádná pravidla. Herní příručka Fate má 50 stránek herních instrukcí, spolu s pár dalšími stránkami závěrečných bonusů ve formě vzorových postav a další inspirace. Nebojte, i když to zní děsivě, vůbec to takové není. Návod je to sice dost podrobný, ale zato velmi pečlivě zpracovaný, tak aby se dal snadno pochopit.
Kapitoly mají výstižné názvy (takže se při hledání rozhodně neztratíte) a celá knížka je doplněna krásnými ilustracemi. Při čtení vás pobaví i vtipné vsuvky a formulace, že budete mít skoro pocit, že čtete spíš povídku, než herní instrukce.
Vše je pak stručně shrnuto v tabulkách a přehledech, které můžete využít jako pomoc i během hry.
Fate průvodce vám poradí, jak zacházet s vlastnostmi postav, jak útočit, bránit se a překonávat překážky, jak zvládnout magii i jak používat triky. Stejně tak instruuje vypravěče, jak by správně měl herní sezení vést. Přesto, že instrukce jsou psané hodně obecně, objevuje se v příkladech na konci kapitol i několik tipů, jak tyto věci využít při konkrétních příležitostech.
Fate: Rozcestí je základní příručka pro hru, její nejjednodušší varianta, pokud si troufnete na silnější kalibr, nic vám nebrání v tom porozhlédnout se po jejích rozšířeních jako Fate Accelerated, nebo Fate Core. Naopak pokud je pro vás i samotné Fate: Rozcestí moc složité můžete si pravidla upravit podle sebe. Na konci knihy je pro vás dokonce pár takových nápadů připraveno.
Pravidla Fate jsou koncipovaná se záměrem dopřát hráči, co nejlepší herní zážitek plný společné zábavy. Fate: Rozcestí je tak zajímavá, fantazii podněcující rpg, vhodná pro staré i mladé, zkušené i úplné nováčky..... Tak, na co čekáte? Celé dobrodružství je jen a jen na vás!
(Updated recently to add some more favorite vids.)
Abych řekla pravdu dřív než si o mě uděláte nějaký obrázek.. Nikdy jsem nebyla žádná extra fanynka do her. Až s poslední dobou jsem zjistila, že některé z nich dokážou zaujmout i něčím jiným než jen grafikou a možností vybít si zlost při krvavých soubojích. To, co mě přilákalo ke sledovaní byla jednak možnost odreagovat se, ale také úžasný nový svět game lore. Hry se za posledních pár let dost změnily. A já s nimi. (I přesto, že stále úspěšně ignoruji dějovou linku World of Warcraft a League of Legends....)
A tak, abych byla schopna udržet krok s novými hrami a přitom nemusela zruinovat svojí peněženku, přistoupila jsem na nejschůdnější řešení. YouTube a gaming channels.
Mark Fischbach (Markiplier)
Bio: USA, 26 let, na YouTube od roku 2012.
Jak už jsem zmiňovala výše, k Markovi jako Let's Playerovi bych si normálně hledala cestu asi jen těžko. Osud tomu však chtěl, ještě předtím, než jsem našla Marka, zamilovala jsem se do hry Five Nights at Freddy's (a to hlavně do jejího game lore..) A protože jsem chtěla o tomhle internetovém fenoménu a jeho ději vědět víc, začla jsem hledat nějakého schopného let's playera, který by byl ochotný mě provést kompletním zákulisím hry. Většina lidí, prostě jen hrála hru a nedávala pozor na maličkosti, které mě na celé věci zajímali ze všeho nejvíc. Pak jsem konečně našla Marka.
Díky jeho let's playi Five Nights at Freddy's 3, jsem zjistila, že je mi příjemné, jakým způsobem hry komentuje. Navíc Mark jako jeden z mála dokázal ocenit drobnosti, které hru dělají tak zajímavou.
Pravidelně jsem ho ale nesledovala, dokud nevyšlo Five Nights at Freddy's 4 a já znovu nepotřebovala někoho seriózního, kdo by mě hrou provedl.
Nakonec mi to nedalo a pustila jsem se i do dalších Markových počinů a během několika týdnů mi jeho vtipné komentáře i medový hlas, přirostli k srdci už nadobro. Mark se tak stal solidní trojkou v mojí Top Ten nejoblíbenějších YouTuberů vůbec a za necelý rok ze mě udělal zapálenou followerku, která v záři lepších zítřků zanechala celé Five Nights at Freddy's daleko za sebou.
Yeah, i když dokáže být vážně creepy pervert shit, je Pewds základ a nemůže tak v mém výběru chybět.
S jeho Let's Playi je známý po celém světě a tak ani mě neunikli některé jeho videa.
Musím říct, že na můj vkus Pewds všechno trochu moc přehrává a někdy mi vadí jeho oplzlé narážky a hlasité vřískání. Mám tak od něj opravdu opravdu ráda asi jen série Game of Thrans (Thrones), Catherine a několik videí ze série animated.
Dan Howell a Phil Lester (DanAndPhilGAMES)
Bio: viz Vlogging channels.
O Danovi a Philovi jsem mluvila již v předochozím YouTubers článku. Oba jsou spíše vlogeři, takže pokud jste v oblasti let's-playerů poněkud náročnější, možná pro vás DanAndPhilGAMES nebude zrovna to pravé.
Dan a Phil nejsou žádní hardcore gamers, hrají, protože je to baví a tak taky vypadá jejich channel. Žádné pravidelné přispívání, ani drahé hry. Zato se rozhodně dočkáte příjemného předvedení a přátelského přístupu. (Jako třeba, když vás pozvou, abyste si zahráli s nimi...)
Seán William McLoughlin (jacksepticeye)
Bio: Irsko, 26, na YouTube od roku 2012.
Jacka neznám moc dlouho. (No vlastně, věděla jsem o něm díky tomu, že je to dobrý přítel Marka a často s ním hrával Prop hunt.)
Až nedávno jsem přišla na to, že zbožňuju jeho playthrough Undertale.
Klasický scénář. Na Undertale jsem přišla u Dana a Phila, ti však nenahrávali dostatečně rychle a tak jsem se rozhodla, že to dokoukám u někoho jiného. Nakonec jsem zjistila, že Jackův Let's play mi dokonce sedí o maličko víc. A to hlavně díky jeho úžasnému voice actingu, který dodal celé hře úplně jiný rozměr. (I přes to, nebo možná právě proto, že hlasy jednotlivých postav lehce pozměnil, když se dozvěděl něco o jejich povaze.)
Už kvůli Undertale jsem musela Jacka follownout. A dobře jsem udělala. Čím častěji jsem měla jeho videa v odběrech, tím víc jsem se o něj zajímala. Po několika dokončených sériích a pár osobnějších videích jsem se ustálila jako pravidelný návštěvník jeho channelu.
Pak už to šlo ráz na ráz. (Jako když začnete brát drogy...) Jack měl ze všech mých gaming youtuberů nejrychlejší vzestup. Z někoho, koho jsem sotva znala na mého druhého největšího oblíbence za necelých čtrnáct dní. Jak se říká.. Kvalita se nezapře.
Other fav vids: Star Wars Battlefront, Life Is Strange, Uncharted 4, Slither.io, HuniePop(Warning for this one though.. Adult content.. )
Chris (Solwolf)
Bio: ?? (Chris aka the mystery man.)
I když se to bude zdát téměř neuvěřitelné, bývaly časy, kdy jsem hrála League of Legends. A protože jsem loser a odmítám číst návody a poslouchat rady od spoluhráčů, řekla jsem si, že jestli se mám o LoLku něco naučit, musím na to jít jinak.
Už ani nevím, jak přesně jsem se dostala právě k Solwolfovi a jeho legendární, nekonečné sérii Break the Meta, ale stalo se a od té doby už jsem se vezla. O hře jsem se sice nenaučila ani ťuk, zato jsem se skvěle bavila. (A to i několik měsíců po tom, co jsem LoLko přestala hrát a už jen sledovala videa.)
Mým nejoblíbenějším Solwolfovým počinem je ale gameplay série To the Moon. Kterou parádně okomentoval, a kterou jsem sice později viděla i v podání jiných YouTuberů, ale jen u něj jsem si ji opravdu vychutnala se vším všudy.
Other fav vids: SolWolf Plays Project Zomboid
Doteď jsem mluvila jen o jednotlivých Let's playerech, The Game Theorists je ale spíš skupina. Jak její název napovídá, její hlavní náplní práce je velmi detailní rozbor her. Jak jsem na ně přišla? Velmi jednoduše. Chtěla jsem vrhnout více světla na nerozluštitelnou záhadu jménem Five Nights at Freddy's. A jeden z členů mi to umožnil. MatPat (Matthew Patrick) si vzal na paškál celou sérii téhle pekelné hry a pokaždé, když vyšel nový díl, poupravil svoji verzi příběhu, aby seděla na nové informace. Odvedl kus práce a s jeho posledním FNaF videem se mu podařilo rozšifrovat příběh hry. Od té doby, kdykoliv mi nějaké playthrough příliš zamotá hlavu, jdu k Game Theorists pro odpovědi.
While the previous installments were all set in the Greece and were focused solely on Greek mythology, in the latest addition to the collection we move instead to the cold far away North. There the main protagonist, Kratos, the God of War, who got his title for slaying almost the whole Greek Pantheon because of personal vengeance, found himself a new family. After death of his beloved, Kratos, together with his son, sets out on the journey we control, fighting monsters, creatures from other realms as well as actual, flesh and blood, gods.
As far as the mythology is concerned, the game did a pretty good job on both delivering a great majority of the myths as they were and manipulating the rest to fit the plot seamlessly. Whether it was actually 
