A je to tady zase. Nemyslím jen Fantastická zvířata, ale i pořádný humbuk kolem nich. Něco, co si fanoušci zažili už při
osmé episodě Star Wars. Jedni totiž film naprosto zbožňují a druzí jej hází rovnou do koše. Pojďme si tedy projít pro a proti a zkusit si udělat ucelený přehled o snímku.
Do začátku bych ráda upozornila, ať se připravíte na časté srovnávání s Fantastic Beasts and Where To Find Them, neboť se jedná o jeho pokračování a také by tak mělo vypadat. Bohužel, určitě nejsem jediná, kdo měl pocit, že sice sleduje druhý díl, ale úplně jiného filmu. Ve Star Wars se dají velké změny v ději alespoň vysvětlit změnou režiséra. Kde však udělali "soudruzi" chybu zde?
I to málo, na čem nám po prvním díle záleželo, je rychle zameteno pod koberec. Hned ze začátku je nám suše a fakticky oznámeno, že obscuriál Credence není mrtvý, že nečar Jacob má zpátky všechny své vzpomínky a že Newt není takový ne-flirt, jak jsme si mysleli.
K tomu se přidává mnoho informací, které jsou na nás tak nějak hozeny, aby jsme se s nimi nějak srovnali, neboť mají propojovat děj a přitom jim nikdo nechtěl věnovat moc screen time. Dozvídáme se, že Credence se nějakým způsobem přidal k cirkusu a je místo v USA, v Paříži, Jacob s Queenie jsou v dlouhodobém vztahu
(?), Newt si dopisoval s Tinou a je do ní
najednou hluboce zamilován a Tina je uražená, protože si myslí, že je Newt zasnoubený s někým jiným.
Připadá vám to jako pořádná nálož? Jako, kdyby se někam ztratil jeden vysvětlující díl a většina z toho byla
barely even hinted v předchozím filmu? Mě tedy ano.
Nad tím vším by se možná ještě pořád dalo mávnout rukou. Podobně však jako Newt a jeho nenadálý přerod v bezmezně zaláskovaného, dostává i nitrozpitka Queenie charakterovou plastickou operaci.
V prvním díle nám byla Queenie představena jako velmi roztomilé, pozitivní stvoření, ne však na úkor inteligence. A ačkoli se zdála být někde uprostřed na stupnici mezi geniální a naivní husčika, v následujícím díle se výrazně posunula k druhému výroku. Její motivace jsou celkem pochopitelné, její činy už méně. Od očarování Jacoba po naprosto nesmyslný přechod k Dark Side.
Samostatnou kategorií je potom Credence. Ten, třebaže změnil status na "svobodný", zůstává pořád ztraceným štěnětem, které hledá domov. Celý závěr s "Aureliem" pak může být od Rowlingové buďto čisté vycucnutí z prstu, nebo
(pro casual diváka nedostatečně jasně) Grindelwadův výmysl.
Oproti tomu příjemným překvapením, alespoň, co se povahy týče, se ukázaly být nově příchozí.
Leta Lestrange, Newtova kamarádka a láska z dospívání, se ukázala být mnohem komplexnějším, zajímavějším a především sympatičtějším charakterem, než jsem předpokládala.
Stejně tak Theseus Scamander, Newtův bratr a Letin snoubenec, potěšil. I když jsme neměli moc času ho blíže poznat, zjistili jsme, že se nejedná o žádného upjatého bystrozora a že mu jde v první řadě o dobro jeho mladšího bratra.
(A že roli staršího sourozence hraje Callum Turner opravdu výborně vzhledem k tomu, že je o osm let mladší než Eddie Redmayne.)
Další netrpělivě očekávanou postavou byl mladý profesor Dumbledore. Za sebe mohu říct, že se převážně povedl, nebo přinejmenším neurazil. Ve svých krátkých cameo exceluje, ale kdo ví, či je to dobrým psaním, nebo dobrým hraním.
Co se samotného Grindelwalda týče, není ho moc vidět. Přesto, že je po něm film pojmenován, nedozvídáme se o něm o moc víc než v prvním díle. I tak pro mě byl menším zklamáním, než jaké jsem čekala.
Mnoho z nás se také obávalo, jak bude pojat vztah Lety a Newta, případně, jak bude vypadat milostný trojúhelník, či dokonce čtyřúhelník mezi Theseem, Letou, Newtem a Tinou. S čistým svědomím mohu říct, že se výsledku nejedná o lacinou rádoby romanťárnu jako vytrženou z Twilight. Přišlo mi, že se vyvarovali přílišné dramatizaci jako z mexických telenovel a že to bylo celkově podáno lidsky a poměrně dospěle.
Zato vztah Gellerta a Albuse se příliš nepovedl. Na jednu stranu se nám dostalo potvrzení vztahu mezi nimi na velkém plátně a to ať už díky Albusově komentáři
("You were close, as brothers." ... "Closer than that."), flashbacku ukazujícímu blood pact, nebo samotnou skutečností, že Dumbledore vidí Grindelwalda v Zrcadlu z Erisedu, které doslova ukazuje, po čem srdce touží. Na stranu druhou, jak to teď vypadá, jediným důvodem, proč se Dumbledore s Grindelwaldem nechtěl utkat, je jeden hloupý přívěsek.
(A ne například pochybnosti, vzpomínky a možná ještě stále nějaká ta láska, jak by tomu mohlo být u normálního člověka.)
Fantastická zvířata se v některých věcech příliš podobají Harry Potterovi a v jiných naopak vůbec. V obou případech je to použito špatně.
Na rozdíl od Pottera, tady příběh postrádá hloubku, která by diváka chytila za srdce a postavy, se kterými by se mohl ztotožnit a které by si mohl zamilovat.
Zato letmé průstřihy a narážky na původní ságu, které nám měli připomenout staré dobré časy, byly zahrané jen pro krátkodobý wow efekt a byly ve filmu dost často zbytečné.
Jsem toho názoru, že kouzelnická komunita si zaslouží vidět i jiné části z tak ohromného a úchvatného světa, plného potenciálu. A ráda bych řekla, že přesně pro takové zvídavé jedince je tento díl určen. Jenže bohužel, opět se o kouzelnickém světě dozvídáme žalostně málo.
S příchodem velkého záporáka Grindelwalda, jsou samotná fantastická zvířata upozaděna snad ještě víc, než v předchozím díle. (
Který jsem pracovně pojmenovala Fantastický Grindelwald a kde ho najít a už u kterého jsem si stěžovala, že obsahoval málo zvířat.)
Díky soustředění se na Grindelwalda a jeho činy
(které přes dvouhodinovou stopáž vlastně stále pořádně neznáme) dostává celé pokračování úplně jiný ráz. O dost temnější a depresivnější.
To se promítá do všech aspektů. Od drobností jako například laicky řečeno filtru/zabarvení filmu, přes kulisy a kostýmy, humor, hudbu až po samotné postavy a celkovou atmosféru.
Tento posun by nevadil, kdyby díl měl nějaký děj, jenže jen na smutné atmosféře se kvalitní snímek postavit nedá. Suma sumárum vypadá to dobře, poslouchá se to dobře, ale celé dvě hodiny čekáte, že se něco stane a ono nějak nic.
(A to i v případě, že beru v potaz, že nás čekají ještě další tři filmy.)
Stranger Things jsou retro výlet s komfortem kvalitního moderního provedení. Uspokojí touhu vrátit se do minulosti a zavzpomínat na "lepší časy" v pohodlí Full HD obrazovky. Navnadí na nostalgii, kterou jste ani nevěděli, že ve skrytu duše postrádáte. Od vizuální žranice především poslední řady, přes "jé tu znám" aka hudební podkres až po nekonečnou zásobu nerd referencí a geekovských hlášek je znát, že seriál má specifickou dobovou atmosféru, která by se dala krájet. 
Prvních pár dílů se táhlo jako žvýkačka, nakonec se ale čekání vyplatilo. Po přetrpění prvních dvou až tří epizod se dostavil příběh, děj se trošku zahustil a okořenil špetkou pro změnu dobře otočených klišé. Postavy dostaly více prostoru pro růst. Některé s časem nenaložily nejlépe, jiné se naopak konečně vylouply. Nováčci byli představeni nejen zajímavěji, ale také byli napsáni s duší a ne jen jako plot device, tak jako někteří nejmenovaní z minulých řad. Tito o charakter ochuzení staří známí se pak konečně dočkali nějaké té osobnosti.
Jediná očividně nerealistická věc (v seriálu o paralelních světech a superschopnostech) byla, že více než polovina děcek měla vztah. I mean, ruku na srdce, kolik z nás mělo ve čtrnácti kluka nebo holku? Co začalo v předchozích dvou sezónách jako roztomilé pokukování a vzájemné oťukávání (nejen u dětí) se zvrtlo v nemotorné, trapné vztahy, které na obrazovce zabíraly až příliš místa. Není náhodou hloupé párovat postavy, jen aby bylo, na co koukat než záporák nabere sílu a dožvýká svoje steroidy?
