Fairy Tales (that are actually quite good)

Pohádky jsou neodmyslitelnou součástí Vánoc pro většinu Čechů. Je to však tradice, která se bohužel s úbytkem schopných herců a dobře zpracovaných námětů zdá být v posledních letech značně ohrožena. Samozřejmě, že tu stále jsou klasiky jako Popelka, Šípková Růženka, nebo dejme tomu i nějaká ta zahraniční Disneyovka. Pokud jste ale alespoň trochu jako já, přesně tyhle milionkrát ohrané filmy už vám lezou na mozek. Proto mě napadlo podělit se s vámi o dvě pohádky, které mě letos zaujaly a které by rozhodně stály za to.

On drakon (česky Dračí princ)

Ruská pohádka pro poněkud odrostlejší spektrum diváků. Proč to? Inu, i u nás máme draky, ti jsou ale, v porovnání s jejich ruskými bratry, ke své kořisti i svému osudu dosti laxní. Začněme však od začátku...

Náš příběh se otevírá vyprávěním o krutém obětním obřadu, kdy jsou ty nejkrásnější dívky z celé vesnice vydány napospas hroznému drakovi, aby si je odnesl na svůj ostrov a tam je zaživa ugriloval. Jednoho dne se do celé věci vloží milý jedné z dívek, draka zabije a dostane jméno Drakobijec. S tím se přesouváme z dávných legend do současnosti, kde si hlavní hrdinka Mira má vzít Igora, vnuka právě toho Drakobijce, o kterém se předtím mluvilo. Miře není zatěžko se vdávat, jen by si přála, aby její ženich prokázal svoji lásku a udatnost nějakým velkolepým skutkem. Například, aby ji vysvobodil se spárů draka. No, víte, jak se to říká: "Pozor na to, co si přejete."

Přesto, že pohádka obsahovala mnoho chyb a maličkostí, které celkový dojem trošku kazili, moje hodnocení zůstalo poměrně vysoké. Už od začátku bylo znát, že Rusové mají v jistých ohledech v porovnání s Čechy dost odlišnou mentalitu.
Například nám by totiž očividný crossover mezi Kráskou a Netvorem a Modrou lagunou přišlo nejspíš nepřístojné označovat za pohádku pro děti. Lechtivé scény v průzračně čisté vodě, skoro jako vystřižené z reklamy na sprchový gel Palmolive, a přímo "žhavé" výstupy takzvaného Dračího prince, kdy se pálily všechny kusy oblečení na uhel, by u nás pak dostaly nálepku "Mladistvím nepřístupno". (Pozor nevzrušovat, nebo vyletí dráček!)

Dokonce i některé výroky postav by byly napadnutelné, neboť věřím, že nejsem jediná, komu by připadaly komentáře typu "Takže to bylo poprvé?" a "Drak přišel dřív." přinejmenším značně zavádějící.
V poslední řadě mě mírně zklamal také soundtrack, který by se dal shrnout jednou větou jako: Pejsek a kočička umíchali místo dortu hudební mix a nikomu to nechutnalo. Jinými slovy, přesto, že obsahoval hned několik velmi povedených skladeb, dohromady se to nehodilo a při sledování to spíš rušilo. (Například, když se po moderním videoklipovém songu rozeznělo coutry.)
Stejně tolik, kolik jsem ale našla chyb, bylo i světlých stránek snímku.
Jako první mě upoutala výborná grafika, kterou jsem upřímně vůbec nečekala. Drak (ve své dračí podobě) od hlavy, přes oči, rohy a křídla až po tu poslední šupinu na ocase zkrátka neměl chybu. (A toho si važte, protože není nikdo jako já, aby tak moc miloval draky.) Stejně tak barvy a kontrasty, grafické i v ty v dokonalé spolupráci oddělení kostýmů a prostředí, které dokázaly navodit atmosféru teplého tropického ostrova stejně dobře jako temné, kruté vesničky, téměř jako vystřižené z pohádek bratří Grimů.
Dokonce i moje arch-nemesis stereotyp princezen aka hloupých hus, které si prostě kecnou na zadek a čekají až je někdo vysvobodí, či
protivných rozmazlených fiflen, která neumí zavřít zobák, byl prolomen. Mira totiž není ani jedno z toho. Je odvážná, odhodlaná a rozhodně se nehodlá smířit se svým předepsaným pohádkovým osudem. Působí sice trochu dětinsky, to ale jen přispívá k celkovému obrazu ještě mladého, nedospělého kůzlete, místo teď již tak dobře známého klišé takzvané princezny "společenské víly", která je perfektní v každém ohledu.
Celkově bych pohádku oproti takovým jako byli minulý rok Tři bratři, Sedmero krkavců, nebo Svatojánský věneček, ohodnotila velice pozitivně a opravdu, od srdce, bych jí doporučila všem, kteří už jsou neúspěšnými českými pokusy zničeni.

Anděl Páně 2

Všemi očekávané, mnou spíše obávané, volné pokračování úspěšné české pohádky. Některými odsuzované za své řekněme dosti svébytné pojetí víry, jinými vychvalované až do nebes. Já se jako ateista, byť vychovávaný k žití podle základních křesťanských zásad, přikláním spíš k té skupině, která Anděla chválí.

První věcí, kterou jsem velmi ocenila byla původní, jen trochu rozšířená, sestava herců a postav. (Protože jestli něco nesnáším, tak je to záměna herců v jedné roli..) Hlavní postavy anděla Petronela v podání Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka jako čerta Uriáše si pak udržely svůj osobitý charakter i vzájemnou chemii. Potěšil i fakt, že byl zachován styl obsazování herců do rolí svatých podle jejich jména. (Lucie Bílá jako svatá Lucie, či Josef Abrahám jako svatý Josef.) 

Naopak změna místa z hradu Kašperku a Křivoklátu na Český Krumlov společně s mírným posunem v čase z jednoho století do druhého filmu jen prospěly a trochu ho osvěžili, aniž by přitom jakkoliv ubrali, či poškodili jeho atmosféru. 

Stejně tak jsem opět uvítala krásné a především kvalitně provedené kostýmy i dobře zachycenou a podanou dobu, pro staré české filmy a pohádky tak typické.  

Dále mě mile překvapil nárůst vtipných narážek a odkazů, ať už na samotné svaté, či jiné křesťanské symboly. Ze všech mohu jmenovat především parohy svatého Josefa, či Heroda na nástěnce "Očištěnec měsíce". Vtipy však nebyly vůbec nucené a objevovaly se tak nějak automaticky.

Co mi bylo líto, že děj samotný byl díky těmto hláškám mírně upozaděn. Nestěžovala bych si, kdyby film měl méně než těch 99 minut a byl o to "hustší", ale tak se nestalo. Bývalo by stačilo některé scény zkrátka vystřihnout, nebo alespoň nějakým způsobem "zdrcnout", či z nich udělat, jak říkají rádi páni profesoři, stručný výcuc. Film by tím získal větší spád a šmrnc, který mi snad jako jediný maličko chyběl.

Tak jako tak jsem si jistá, že Anděl číslo 2 je po čase zase jednou povedená pohádka, za kterou se opravdu nemusíme stydět.