The Hobbit: Desolation of Smaug

Před rokem, někdy touhle dobou, (dobře přiznávám, že s tímhle článkem už se matlám hodně dlouho)
jsem vydala oslavný článek na první díl Hobita.
Rok utekl a přišel Hobbit: Pokus číslo dvě, a i když se toho za ten rok hodně změnilo, (třeba jako, že jsem zkoukla zatím všechny dostupná videa úchvatného produkčního vlogu Hobita, na který můžete, s českými titulky, začít koukat právě zde) jsem teď tady, abych také trochu pochválila a zkritizovala tenhle malý poklad.

Ještě moment, před tím, než budete pokračovat... Předpokládám, že všichni případní čtenáři již Hobita viděli, nebo že jim nevadí spoilery. Okay. Now you know. Now you can't blame me. Now you shall pass....

Sooo.. Druhý díl má jednu velkou a docela i příjemnou změnu, a to, že oproti tomu prvnímu, už se zbytečně neplýtvá sentimentem. Místo toho je člověk vhozen rovnou do děje. Tedy, někteří fanoušci (hlavně skalní přívrženci Tolkiena) možná i tak uroní kroupu, neboť mnoho, mnoho z původního znění knihy bylo ve filmu pozměněno, (doufejme tedy, že stejně tak i osud některých nejmenovaných, leč oblíbených hrdinů) nemluvě o tom krapet klišoidním cosi mezi Kilim a Tauriel.

Teda, abych jen nehaněla odklonění od canonu.. Musím přiznat, že například provedení bojových scén mě naprosto dostalo. Jako obyčejný divák se o bitky většinou moc nezajímám, ale tady jsem měla konečně i pocit, že skutečně stíhám sledovat, kdo komu právě usekl hlavu a že to byl celkem nářez. Samozřejmě bezkonkurenčně nejlepší zůstává scéna s trpaslíky na řece, protože si člověk může nejen vychutnat trošku humoru, ale i barevnost záběrů a moc pěkné pohyby Orlanda Blooma (nah nah.. není pochyb, že jsem beznadějná Elfofilka...)
Možná, že je druhý díl pořád o výpravě trpaslíků a Šamjdalfově nesmyslné cestě do Dol Gulduru, ale všichni si jsou dobře vědomi, že ti důležití jsou tu doopravdy Elfové. Některým to možná vadí, ale protest je zbytečný. Pravda zůstává pravdou, a tou je, že ať už to byl samotný Legolas Svítící očka, nepřehlédnutelně fabulous Thranduil, nebo a bit Mary-Sue Tauriel, vždycky se bylo, na co koukat...

Ve výčtu plusů nesmíme opomenout také dokonalé Jacksonovo cameo hned na začátku filmu. (Věřím, že nejsem jediná, kdo už přemýšlel o tom, jak dlouho se asi potuloval po Hůrce s mrkví v ruce... Šedesát let, než tam dorazilo ještě neúplné společenstvu prstenu? A přitom stárnul pozpátku... Interesting...)
A pak milé překvapení v podobě samotného Šmaka, který se povedl úplně na jedničku. (Tedy, abych to řekla správně. I tak jsem doufala něco v jiného, ale první trailery mě natolik vyděsili, že jsem se nakonec mileráda spokojila i s tím, jak to nakonec dopadlo.) (Nezapomeňte si koupit mojí novou knihu Řečníkem jako Bilbo Pytlík...) Šmakova grafika je totiž odrazem samotného Sherlocka Benedicta Cumberbache, stejně tak jako i jeho hlas, ze kterého místy až mrazilo (jak jinak...)

Podtrženo sečteno, druhý díl je nesčetněkrát lepší než ten první, ať už díky elfům, perfektně propracovaným bojovým scénám, nebo uvěřitelnému Šmakovi.
I přesto všechno se najdou věci, které se Jacksonovi v tomhle případě rozhodně odpustit nedají (například pramalý vývoj základních postav, kýčovitá love story a další rozdíly mezi filmem a knihou..) Stále jsou tu však naděje na poslední díl, který věřím překoná předchozí dva, neboť bychom se konečně měli dočkat Bitvy pěti armád (která bude úžasná, alespoň soudě dle těch pár ukázek, co zatím máme k dispozici.. viz Jacksonovi vlogy...)

So.. Já už nemám, co dodat, (né kecám, dokázala bych to tom mluvit až do aleluja...ale to by tenhle článek nikdy nekončil... už to mám Nekonečný článek... nah..) tak se radši loučím. A nezapomeňte, i přesto, že to brzo zase všechno umře a fandom zas upadne v zapomnění, nemusíte zoufat.
PROTOŽE DNES TO NEBUDE!